Tento článek napsal Vladimír Vojta, který je i autorem veškerých fotografií. Popisuje v něm velmi podrobně svoji cestu do Francie v červnu roku 2024 včetně využitých stání pro obytná vozidla. Z celého textu je vidět, že Normandie i Bretaň je na cestovatele v obytných autech velmi dobře připravena i mimo hlavní dovolenkovou sezónu.

1. Cesta v kostce
   1. Místa přespání – rekapitulace vč. ceny:
   2. Denní etapy
2. Zápisky den po dni
   1. 1.6. 2024 – sobota
   2. 2.6. 2024 – neděle
   3. 3.6. pondělí
   4. 4.6. úterý
   5. 5.6. středa
   6. 6.6. 2024 čtvrtek – D-day, 80 výročí zahájení operace Overlord
      1. Video z oslav
   7. 7.6. 2024 pátek
   8. 8.6. 2024 sobota
   9. 9.6. 2024 neděle
   10. 10.6.2024 pondělí
   11. 11.6. 2024 úterý
   12. 12.6. 2024 středa
   13. 13.6. 2024 čtvrtek
   14. 14.6. 2024 pátek
3. Závěr

Zápisky den po dni

1.6. 2024 – sobota

Vyrážíme až v 9:15 a máme před sebou 4 000 – 5 000 km a tak ještě v Truckparku u Brna na D1 dotankujeme AdBlue, naposledy jsme čerpali před 5 000km. Další zastávka je až za Plzní v Nýřanech, kde je Tank Ono. Tady dotankujeme naftu a je před námi odpolední cesta jenom po dálnici do Schwetzingenu u Heidelbergu, kde máme sraz s našími přáteli, kteří vyjeli již 3 dny před námi a cestují Německem. Schwetzingen je hned vedle dálnice a je zde výhodné místo – „štelplac“ – pro přespání. Místo plánovaného příjezdu kolem 19:00 hod. se nám podařilo přijet už v 18:00 hod. a tak můžeme vyrazit na krátkou prohlídku města. Chceme navštívit zejména zdejší zámecké zahrady, které jsou vyhlášené a je to takové malé Versailles. Do zahrad se platí vstupné, ovšem po 18:00 hod. již bylo sníženo jen na 4€ (z 8€), protože zahrady se v 19:30 hod. zavírají. Zůstat tam můžete i déle, protože ze zahrad jsou i jiné východy-brány, které vás jednosměrně pustí ven. Jinak městečko Schwetzingen je velmi příjemné, s krásným náměstím, na které navazuje zámek s již zmiňovanými zahradami. S možností zde strávit noc při dlouhém cestování napříč Německem s využitím štelplacu stojí za návštěvu.

2.6. 2024 – neděle

Ráno máme v plánu nechat na štelplacu dlouhého Rimora našich přátel a všichni odjet naší vestavbou na výlet do Heidelbergu, který je odtud cca 12km. Jde o staré historické univerzitní město na řece Neckar. Našli jsme místo na zaparkování blízko nábřeží a jdeme podél řeky k centru města. V tuto dobu bylo Německo vystaveno trvalým dešťům (za nás už neprší) a řeky jsou rozvodněné. To platí i pro Neckar, kde vidíme zaplavené ostrůvky uprostřed řeky. Jak jdeme blíže k centru, situace se horší a kolem historického mostu Alte Brűcke jsou zaplaveny i nábřežní silnice a domy. Fotíme, prohlížíme si centrum města, ale na hrad už není čas. Po obědě se chceme vydat na další cestu směr Francie. Před odjezdem ještě tankujeme na pumpě vedle štelplacu a posádka z druhého karavanu je nemile překvapena změnou ceny v průběhu 1 hod. Byli se totiž podívat, kolik zde stojí nafta a když jsme pak o hodinu později konečně najeli tankovat, byla cena o 20 centů vyšší. No, ale oni to tak v Německu dělají. Cena se mění i několikrát za den a motivují nižší cenou místní nakupovat v málo atraktivní dobu.

Takže po obědě konečně vyrážíme do Francie. Dálnice je ve Francii relativně drahá, uvádí se cena mýta přibližně za 10km 1€. Domlouváme se, že z dálnice sjedeme na Verdun a dále pojedeme po místních komunikacích, protože mj. chceme navštívit i Remeš. Mimochodem příště už bych na dálnici příliš nešetřil, neboť to co člověk ušetří na dálničním poplatku, tak částečně projede zvýšenou spotřebou po delší trase místními komunikacemi a pokud nemá jistotu, že někde podél dálnice nevede přímý tah vyhýbající se vesnicím (což taky bývá), tak to moc nedává smysl. Všude je plno kruháků, zbržďovacích prahů a měření povolené rychlosti. Hned po příjezdu domů jsem obdržel dopis s pokutou 90€ za překroční rychlosti. Na limitu 50 km mně naměřili 58 km.

V Remeši jsme si našli místo na přenocování podrobným zkoumáním Mapy.cz, kde jsme objevili symbol karavanu. V podvečer jsme dorazili na místo na okraji města. Zelená, tarasovitě uspořádaná plocha, na které stála spousta karavanů, ale něco na tom bylo divného. Všechny byly víceméně podobné a bylo zřejmé, že jsou tu zakempovány na delší dobu. O tom svědčily i trvalé instalace rozvodů vody k jednotlivým karavanům. Přišlo mně to nejdříve jako cikánská sídliště, která někdy ve Francii na okrajích měst bývají, ale toto bylo mírně jiné. Vzhledem k tomu, že tam byla i některá užitková a pracovní auta, šlo asi o zaměstnance nějakých firem, kteří tam měli dočasné ubytování. Byli slušní, usměvaví, cítili jsme se tam bezpečně. Jiné cestovatelské „náplavy“ tam nebyly.

Ještě v podvečer jsme vyrazili opět jen vestavbou do centra Remeše, abychom si prohlédli katedrálu, místo, kde bývali korunováni francouzští králové. Parkoviště v centru měla výšková omezení 2m, takže na to, které jsme si vybrali v mapě, jsme se nedostali. Stáli jsme tedy volně na ulici. Je neděle, takže je i trochu místa a ani se nemusí platit, byť jsou všude kolem parkovací automaty. Neděle je free. Horší je to s katedrálou, kterou nám zavřeli před nosem. Bylo po 19:00 hod. Takže vyfotit si můžeme jen exteriéry.

3.6. pondělí

Cílem dnešní etapy je Rouen. Opět jedeme místními komunikacemi, nespěcháme. Tentokrát se to vyplatilo v podobě atraktivních míst, která jsme cestou navštívili a která jsme dopředu v našem itineráři neplánovali. První z nich bylo městečko Soissons, kde nás při průjezdu městem zaujala částečně rozbořená katedrála. Šli jsme na prohlídku a zjistili jsme, že jde o celé zrušené opatství. Prolézt se daly zejména podzemní prostory, které byly docela zajímavé. Celý prostor opatství s polorozbořenou katedrálou byl docela fotogenický.

Další náhodnou zastávkou byla vesnice Gerberoy. Několik poutačů cestou na ni předem upozorňovalo, ale to jsme netušili o co jde. Hlavním důvodem naší zastávky byla potřeba si odpočnout, najíst se atd. Zastavili jsme tedy na přírodním parkovišti, kde ovšem byla i informační tabule o vesnici. Hlavně jsem tam zaslechl i češtinu a tak jsem se šel zeptat, o co tady vlastně jde. Bylo mně sděleno, že „to“ musíme vidět! Nejkrásnější vesnice Francie! Tak jsme tedy šli. Opravdu jde o pohádkou vesnici (žádný skanzen, natož Disneyland), která je plná květin, zeleně, starých domů…. Romantické uličky, náměstíčka, zahrady. Kdo rád fotí, tady si přijde na své!

Následně pokračujeme do Rouenu, kde místo pro zaparkování vybíráme podle Park4night. Je to na nábřeží v jakési průmyslové zóně, ale bude to fajn. Do centra města je to pěšky cca 15 min. a tak v podvečer vyrážíme. Rouen je historickým městem, kde svoji životní pouť tragicky zakončila Jana z Arcu. Náměstí, kde je jí zasvěcen nový kostel vedle pozůstatků historického kostela, místo, kde byla upálena a kde je nyní vztyčen velký kříž, to vše je docela působivé. Celé historicé centrum je úžasné. Toto město rozhodně stojí za návštěvu. Mj. ve zdejší katedrále je v sarkofágu jeden z ostatků krále Richarda Lví srdce. Tím ostatkem je právě jeho srdce.

4.6. úterý

Vstáváme dříve, chceme vyrazit již v 7:00, protože dnešní program bude náročný. Chceme co nejdříve dorazit na vyloďovací pláže a navštívit několik městeček a míst, která stála na počátku oprace Overlord. První má být Arromanches. Víme, že to je velice navštěvované místo, že tam bude živo a tak plánujeme nechat opět jedno auto o vesnici dříve. Při dojíždění k pobřeží je zřejmé, že doprava výrazně houstne a to zejména zapojením dobové techniky a i návštěvníků jsou mraky. Zastavujeme ve vesnici Asnelles, kde se nám nějakou obrovskou náhodou podařilo získat 2 místa na zaparkování po právě odjíždějících vozidlech a rozhodujeme se, že zde necháme obě auta a do Arromanches dojdeme pěšky. Je to něco přes 2 km, tak to není zase tak náročné. Nebylo to špatné řešení. Máme možnost tak cestou navštívit památník operace a obětí akce, který je celkem nový, byl zřízen v době 75. výročí vylodění, jdeme kolem kina 360o a z kopce sestupujeme k městečku, kdy se nám cestou nabízí nádherný pohled na celou kulisu tehdejšího dění. Nad hlavou v těsné blízkosti nám několikrát prolétnou velké transportní letouny s invazními pruhy. Městečko žije, jako obvykle je v toto období plné návštěvníků v historických vojenských uniformách, je vyzdobeno vlajkami, trikolórami, je plné prodejních stánků nabízejících předměty odkazujícími na současné výročí. Je také plné historické techniky, některou sledujeme i v akci, kdy např. obojživelná vozidla vjedou do moře a přejdou do režimu „plavby“ podél pobřeží. Je pěkné si jen tak sednout a sledovat celý ten šrumec, tu krásnou atmosféru, která nemůže nikoho nechat klidným a bez emocí. Jediné, co tady po letech chybí, jsou obrovské betonové bloky provizorního přístavu, který byl pro účely vyloďování zbudován v roce 1944 a které tu ještě před 5ti lety byly. Asi se už rozpadly, a nebo spíše byly z bezpečnostních důvodu odstraněny.

Po prohlídce města se stejnou cestou vracíme zpět do Asnelles. Tady stojí za zmínku poznamenat, že u památníku nad Arromanches bylo zbudováno na louce obrovské parkoviště – stání pro karavany a vybírá se zde 10€. Stojí jich tady už ne desítky, spíše stovky a každým momentem další přibývají.

My tady ale nezůstaneme, dalším naším cílem je Colleville se svým známým pietním místem, americkým hřbitovem, kde jsou pohřbeny tisícovky vojáků, obětí prvních dní invaze. A tady nastupují dopravní problémy. Silnice v blízkosti pobřeží jsou na úrovni našich okresek, někdy i užší. Už při přibližování do Colleville se doprava téměř zastavuje, někde i na čas stojí. Od kruháče v centru Colleville ke hřbitovu stojí kolona. Problém je mj. s autobusy. Organizátoři, policie situaci nezvládají. A tak tu stojíme přes 2 hod., občas se posuneme o pár metrů a když se propracujeme k parkovišti před hřbitovem, nekompromisně nás odesílají pryč s tím, že vše je zablokované. Nevím, proč nás tedy vůbec z centra města na tu zablokovanou komunikaci pouštěli. Asi proto, aby byla zablokovaná ještě více.

Dostávám zprávu od kolegy, který přijel do Normandie o několik dní dříve, že stojí na pláži Utah a že je tam dost vhodného místa na zaparkování a tak míříme tam. Chtěli jsme tam sice jet až zítra, ale protože jsme ztratili toto odpoledne tolik času, jedeme tam hned. Našli jsme si strategické místo přímo při nájezdu na pláž, vedle zahradního baru a spolu s námi je tu několik dalších obytek z různých zemí Evropy. Pravdou je, že do večera se další prostory v naší blízkosti dost zaplnily dalšími obytkami, takže je dobře, že jsme přijeli včas. Je to dobrá poloha pro další 2 dny, po které tu chceme zůstat.

5.6. středa

Dopoledne jdeme na obhlídku k muzeu, v jehož blízkosti je i památník a plocha pro ceremoniály. A tady se něco děje. A tak jsme se náhodou přichomýtli k setkání s americkými veterány, účastníky tehdejších bojů o Normandii. Těm chlapům je kolem 100 let a více. Je jich tu asi 30. Celá situace je velice působivá. Po projevu zpívá sbor americké armády a následně od památníku zatroubí do hrobového ticha vojenský trubač další působivou skladbu. Akce má další pokračování, kdy mladí členové amerického pěveckého sboru vytlačí veterány na kolečkových křeslech bezprostředně na pobřeží. „Stojí“ tu nastoupeni v řadě čelem k oceánu, každý dostal růži a tu symbolicky odhodí směrem k moři. Jak jsem napsal, většina z nich sedí na kolečkových židlích, jeden je ale dost čiperný a ten se obslouží sám. Jmenuje se Frank Perry. Je mu 98 let, sloužil jako palubní střelec v létající pevnosti. Dostali jsme od něj letáček s jeho životopisem, udělali si s ním fotku. Byl velmi příjemný. Večer jsme viděli z této akce TV reportáž ve zprávách na CNN Prima News. Bylo super, že šťastnou náhodou jsme se této ceremonie mohli zúčastnit.

Následně jdeme na prohlídku muzea. Byli jsme tam sice před 5ti lety, ale stojí za to si to připomenout. Je zde i filmová projekce z dokumentárních záběrů z tehdejších událostí pěkně mapující celé dění při operaci Overlord a následných bojů. Spousta dalších artefaktů, příběhů, popisů. Při jejich studiu by se dal strávit celý den.

Po obědě jsme se rozhodli, že navštívíme nejbližší vesnici, což je Sainte-Marie-du-Mont. Víme, že tam to docela dost „žije“, je to centrum a přehlídka dobové techniky, vojáků…. Je to ale 6km. Juránkovi mají kola a tak jedou na kolech, my spoléháme na stopa. Po krátké době pochodu po silnici vyjíždí z boční komunikce místní paní, musí přibrzdit a tak na ni zavolám, zda by nás nesvezla. Nerozumíme si ani slovo, ale pochopila kam chceme jet a do sv. Marie nás odvezla, ač tam asi ani nemířila. Zpátky už nás nesvezl nikdo a tak se vracíme pěšky. Stálo to ale za to. V podvečer jdeme ještě na procházku kolem pláže Utah (je velmi dlouhá, má mnoho km) a čekáme, že uvidíme skákat parašutisty. V předvečer Dne D v minulosti skákali, tentokráte se nic neděje.

6.6. 2024 čtvrtek – D-day, 80 výročí zahájení operace Overlord

Dnes musíme vstávat velice brzy. Dle programu má být v 6:30 na pláži Utah provedena performace – ukázka vylodění. Vstáváme tedy už 5:30 a kolem 6:00 kolem našeho auta proudí na pláž první diváci. Takže vyrážíme taky. Svítá, je pološero a slunce se teprve klube z vod oceánu nad obzor. Takhle, pokud nespali, mohli vidět situaci němečtí obránci pobřeží. Jen s tím rozdílem, že oni šokovaní pozorovali na obzoru desítky či stovky přibližujících se lodí.

V anglické verzi programu bylo uvedeno, že rekonstrukce bude provedena „opposite the museum“, tedy naproti muzea, takže čekáme zde. Jen je divné, že davy lidí jdou po láži někam na západ. Když se tedy ani v 6:30 nic neděje, pochopili jsme i my, že akce se odehrává o kus jinde. Přilétají letadla, skačí parašutisti, ale to opravdu až o kus dál kam se zpožděním míříme tedy i my. Šlo o asi 2-3 km vzdálené místo, kde je další památník této operace (ne však muzeum), který má nějaký vztah ke francouzsko – americké spolupráci při této operaci. Takže přicházíme pozdě, už hrají jen dudáci a tak se účastníme alespoň všeobecného veselí a statické ukázky techniky, balení padáků ze strany parašutistů …. Znovu přelétávají velká transportní letadla, atmosféra je veselá, euforická.

Po návratu z tohoto výletu se chystáme znovu k muzeu, kde na ceremoniální ploše u památníku má být v 11:00 hod. oficiální setkání s dánským králem. Bezpečnostní opatření jsou zjevná, všude hlídky se samopaly, ovšem král nikde. A ani nic nenasvědčuje tomu, že by něco v dohledné době mělo začít.

Další oficialita, velké shromáždění zde má začít v 17:00 hod. To už odmítneme čekat a rozhodujeme se, že vyklidíme prostor. Tak se také děje. Míříme do Bretaně a prvním místem, kde strávíme další noc je „Brána Bretaně“, městečko Dol de Bretagne, kde máme vyhlídnutý štelplac. Po mnoha dnech už potřebujeme udělat kompletně servis a tady je místo, které je na to zařízené. Cestou míjíme na pobřeží ještě Mont –Saint – Michel, ke kterému tentokráte nezamíříme, protože už jsme tam byli 2x. Pohled je to ale vždy pěkný!

Štelplac v Dol de Bretgne je na automat, po zaplacení se zvedne závora a je možné vjet na dobře udržované místo, kde je v rámci jednoho cenového paušálu vše, vč. přípojky elektro. Je blízko centra, kde je mj. i veřejné WC. I městečko stojí za návštěvu. Monumentální gotická katedrála, historické hrázděné domy, krásné centrum města. Prostě tady začíná Bretaň!

7.6. 2024 pátek

Ráno se loučíme s krásnou „Bránou Bretaně“ a budeme mířit na sever k moři. Nejdříve ale natankujeme do plné a podíváme se kousek opačným směrem, abychom shlédli jednu blízkou zajímavost. Tou je jeden z největších menhirů v Bretani. Jmenuje se Champ Dolent, je 9,3 m vysoký, přibližně 100t těžký a stojí tady přibližně 7 000 let. Tak kdo by si dovolil jej minout!

Tak teď už můžeme pokračovat do prvního cíle dnešního dne, korzárského města Saint-Malo. Jde nám zejména o historickou část, obehnanou hradbami, kam se logicky s autem nedostaneme a tak vybíráme dle Park4night vhodné místo k zaparkování před hradbami.

Ještě předtím kdesi na okraji města necháváme dlouhého Rimora a cestujeme k centru vestavbou. Zaparkovat se povedlo na první dobrou, ani parkovné placené v automatu není zas tak drahé, 1,2€ na 3 hodiny. Už příchod k historickému centru je fascinující. Z hlediska oceánu jde o místo, kde je největší rozdíl hladiny v době přílivu a odlivu, činí až 14 výškových metrů. Nyní je odliv a tak se suchou nohou můžeme dostat na ostrůvek s pevností Fort National. On je to vlastně ostrůvek jen za přílivu. Takže prvně míříme na něj, vstupné je 5€. V pevnosti celkem nic není, ale je odtud krásný výhled na historické město a na všechny strany oceánu. Následuje procházka po hradbách města s fascinujícími výhledy, procházka napříč městem s návštěvou katedrály, procházka přístavem, drobný nákup a to je zde vše. Panuje celková spokojenost a nadšení z návštěvy této lokace.

Následně přejíždíme k Rimoru, děláme si oběd a po něm pokračujeme v cestě do dnešní cílové destinace a tou je středověké město Dinan. Našli jsme si štelplac pod viaduktem, pod hradbami města, v parkovacím automatu platíme 3,80€ na 24 hod. a vyrážíme na prohlídku města. Jinak štelplc je bez služeb (alespoň jsem si žádných nevšiml), takže jde vlastně jen o takové parkoviště, kde jsou vyhrazena místa pro karavany. V přístupové ulici k parkovišti je ale dobře udržované veřejné WC, což se taky hodí. Prohlídka města stojí za to. Při popisu jeho historického charakteru by člověk musel použít ty nejvyšší superlativy. Historické hrázděné budovy z 14.-15. století jsou samozřejmostí. V centru města vystupujeme na „hodinovou věž“(vstup 4€), odkud je parádní výhled a která je zároveň něco jako muzeum. S návštěvou města jsme opět vrchovatě spokojení.

8.6. 2024 sobota

Dnes nebude žádná návštěva města, dnes bude výlet přírodou na severním pobřeží. Jedeme na Cap Fréhel. Je ovšem sobota a tak i Francouzi jezdí na výlety a když přijedeme na parkoviště k majáku Fréhel, všech cca 6 míst pro obytky je obsazených a na další parkoviště nemůžeme, neboť je průjezd omezen výškou 2 m. Nejdříve stojíme na místě pro autobus a spekulujeme jak situaci řešit. Paní přichází k jedné z obytek a tak se jdu zeptat, zda odjíždí. Říká mně, že ano a že dokonce budou odjíždět se dvěma auty. Takže hurá, situace je vyřešena.

Cílem dnešního výletu je panoramatická cesta na útesech od mysu Fréhel k pevnosti Pointe de la Latte. Je to cca 5km po pobřeží, vřesovištěm a s úžasnými výhledy. Zajímavá pozorovací zastávka je u „ptačí skály“, která trčí vedle pobřeží z moře a je sídlištěm a hnízdištěm různých druhů ptáků. K našemu překvapení tam našli azyl i tučňáci. Zdeněk se na cestu, která trvá nakonec docela dlouho, příliš dobře neoblékl a konstatuje mocný „nekomfort“. Nakonec jsme dorazili na poloostrov s pevností, kupujeme vstupenky (7,5€/os.) a jdeme na prohlídku.

Musíme konstatovat, že to skutečně stojí za to! Pevnost je v soukromém vlastnictví, je perfektně zrekonstruovaná, má spoustu informačních tabulí s popisy a vysvětlivkami, takže na ní trávíme poměrně dost času. Po doslova climbingu na vrchol věže je nahoře perfektní rozhled do širokého okolí vč. zpětného pohledu přes zátoku na maják Fréhel.

Cesta i prohlídka vzaly více času než jsme čekali, takže při hlubokém odpoledni konstatujeme, že jsme podcenili situaci stran jídla (svačiny, kterou nemáme) a navíc jediné sušenky, které moje žena s sebou měla, se jí málem skutálely na hradní věži do jakéhosi odpadu. Jen náhodou se při svém kutálení zastavily na okraji a alespoň jedna část naší výpravy byla zachráněna. Vracíme se k autu na parkoviště trochu kratší cestou, částečně po silnici. Je už pozdější odpoledne, tak se rozhodujeme, že zůstaneme na noc na blízkem štelplacu ve vesnici Plévenon, kolem kterého jsme cestou k majáku jeli. Cena je 3,50€ a je zde možné vypustit šedou vodu, vylít kazetu a za příplatek dotankovat pitnou vodu.

9.6. 2024 neděle

Pokračujeme v cestě po severním pobřeží. Zastavujeme ve městě Hillion a jdeme na krátkou procházku k moři. Dále máme pauzu s prohlídkou města Saint – Brieuc, kde se částečně účastníme i nedělní mše v místním kostele. Dále si komplikovaně úzkou silnicí sjíždíme na plážové parkoviště městečka Saint – Laurent de la Mer, kde je při odlivu tolik mušlí různých barev a tvarů, že až oči přechází. Při odjezdu zjišťujeme, že sem byl zákaz vjezdu obytek. Dále zastavujeme u městečka či vesnice Plouha. Zde jdeme procházkou k místu, které je nazýváno Gwin Zégal. Krásná koupací pláž, kde se také dalo poprvé vykoupat. Je zde přírodní přístav a je odliv. Tzn. lodě leží na suchu. Je to krásné malebné prostředí, kde se nám moc líbí.

Pokračujeme dnes ještě dál a to do přístavního městečka Paimpol, kde za přístavem najdeme parkoviště pro obytky. Je téměř plné, ale 2 místa se ještě najdou. V podvečer jdeme ještě na prohlídku do města a do přístavu. Vyfotili jsme si hladinu moře před přístavem za odlivu a potom stejné místo za přílivu. Porovnání je zajímavé. Pozn.: za parkování na noc se neplatí.

10.6.2024 pondělí

Z Paimpolu ráno vyrážíme dále na sever k pobřeží, ze kterého je vidět Bréhatské souostroví. Ještě předtím však zastavujeme v první vesnici za Paimpolem, která se jmenuje Ploubazlanec. Je zde hřbitov, ve kterém je zajímavá jedna část, dala by se nazvat „zdí nářků“ (možná se tak i jmenuje). Jsou zde pamětní desky z jednotlivých let 19. století a na nich jména lodí s počty námořníků, kteří se nevrátili z rybářských výprav zejména k Islandu, kam se jezdilo za lovem tresek. Je to působivé a smutné. Na hřbitově je vodovod a tak si nenápadně jdu s kanystrem 2x pro vodu.

Dále pokračujeme k vesnici L’Arcouest, kde jsou hlavní atrakcí lodní výlety na Ile-de-Bréhat. Může to být pěkný zážitek za pěkného počasí, ovšem teď skoro prší, je šedivě temné nebe a paní od prodeje lodních lístků nám říká, že výlet je to na několik hodin. Takže tuto akci vzdáváme, ostrovy si zdálky fotíme a pozorujeme dalekohledem. Někteří z nás chtějí jet dále do rybářské vesnice Loguivy de la Mer (což je trochu zajížďka) jiní protestují a argumentují, že je to zbytečné. Nakonec jsme tam jeli s využitím velmi úzkých přístupových komunikací a zbytečné to vůbec nebylo. Šlo o krásnou autentickou rybářskou vesnici s parkováním pro karavany přímo na nábřeží a s úžasnou mořskou scenérií. Přivezli jsme si odtud obrovského kraba (skelet).

Další zastávkou na naší cestě tento den je zase soukromý majetek – zámek La Roche – Jagu. Tyčí se nad meandrem řeky Le Trieux a není na pohled zase tak velký. Co je zde perfektní, to je zpracování celého okolí a to nejen zahrad, které ovšem jsou úžasné. Už příjezd na parkoviště dává vědět, že tady jsou návštěvníci vítáni. Parkoviště jsou v zeleni, je to dobře udržovaných několik rozlehlých sekcí počítajících s tím, že přijede tolik turistů, jako např. do Versailles. Vše je zde zdarma vč. vstupu do zámku, čehož využil Zdeněk. Nám ostatním stačily exteriéry. Je zde i zámecká restaurace a k dispozici čistě udržované WC (samozřejmě taky free).

V podvečer dojíždíme do přístavního města Tréguier, což je pro dnešek naše konečná stanice. Nacházíme parkoviště pro karavany, které je u řeky, blízko centra a blízko sámošky s potravinami. Zaparkujeme a jdeme na prohlídku města. Už se člověk jen opakuje, když zde zmíní nádhernou rozlehlou gotickou katedrálu, středověké uličky, hrázděné domy. Toto malé město sevřené dvěma řekami, do kterého prý byl v minulosti přístup přes přívoz, má svoje nezpochybnitelné kouzlo a stojí za návštěvu.

11.6. 2024 úterý

Ráno jdeme ještě do města, nakoupíme v sámošce a odjíždíme. Prvním dnešním cílem je pobřežní letovisko Port Blanc. Zde jsme byli před 20ti lety na dovolené, měli jsme tu týden pronajatý malý domeček. Po letech nás znovu překvapuje, jak je tu krásné pobřeží (což je v Bretani téměř všude). Rozervané skály v moři, ostrůvky …. a velice pěkné stylové domky na pobřeží. Existuje určitě cosi jako bretaňský stavební styl. Domky jsou většinou kamenné, nebo jde o „falešný kámen“, s vytaženými vikýři ve střechách a komíny nad štítovými zdmi. Střechy jsou výhradně šedé a všude je spousta květin instalovaných na domech, nebo v perfektně udržovaných zahradách. Porovná-li toto člověk s vesnicemi ve francouzském vnitrozemí, jde o výrazný rozdíl.

Pokračujeme kousek dál po pobřeží a parkujeme v městečku Ploumanac’h na štelplacu za 6,75€. Jde spíše o velké travnaté parkoviště u nějakého sportoviště a je tu alespoň veřejné WC. Odpoledne jdeme na výlet podél moře. Jsme na „Côte de Granit Rose“ – pobřeží růžového granitu. Jde o jeden z nejkrásnějších úseků bretaňského pobřeží. Jeho kouzlo spočívá v kontrastu: na jedné straně z hlubin na povrch vyvřelá růžová (případně oranžová) žula, na druhé straně zlatý písek a smaragdově zelené příbřežní vody. Podél pobřeží vede turistická cesta Sentier des Douaniers, ze které je nádherný výhled na všechny ty členité, nádherné kamenné útvary spadající do moře. A tak pomalu při nesčetném focení přicházíme k dalšímu fotogenickému útvaru, kterým je lighthouse, tedy maják Phare de Men Ruz, který je dosud činný. Stavba je složena z růžové žuly a označuje vstup do kanálu vedoucího do přístavu Ploumanac’h (Wikipedia).

Docházíme do jiné části městečka Ploumanac’h (obešli jsme poloostrov) a zde v krámcích kupujeme suvenýry a dárky. Ještě se chvíli posadíme nad přístav a kocháme se tou krásou (mimochodem, nějaký čas tu žil na jednom z ostrůvků polský spisovatel Sienkiewicz) a vracíme se k našim autům. Blízko našeho parkingu je hydrant a teče z něj voda a tak to je příležitost, abych zase konví doplnil naše zásoby vody.

12.6. 2024 středa

Dnes je den, kdy se budeme odpoledne loučit s našimi přáteli z Rimoru a obrátíme náš směr na východ, abychom se začali přibližovat k domovu. Bude nás čekat cesta zpět v délce cca 2 000 km. Ale to vše až odpoledne. Teď se posuneme ještě trochu na západ do městečka Trébuerden, což je poslední městečko na granitovém pobřeží. Cestou se ale ještě zastavíme u regulerního štelplacu v Ploumanac’h, kde se zbavíme obsahu WC kazety a natankujeme naftu. V Trébuerdenu zaparkujeme na místě pro karavany ovšem mimo obec vysoko nad krásným poloostrovem a sestupujeme na pobřeží. Po promenádě se dostáváme do městečka. Trébuerden je „lázeňské městečko“, je zde vidět nastavení pro sezónní klientelu. Je zde rozlehlá písčitá pláž vhodná ke koupání, dokonce na nábřeží řada převlékacích kabin. Vystupujeme ještě na vrcholek kopce na jednom z malých poloostrovů a máme nádherný pohled na přístav a město.

Vracíme se oklikou k autům a budeme pokračovat do poslední společné destinace a tou je městečko Lannion. Další typické bretaňské městečko s hrázděnými domy, historickým centrem….

Ve 14:15 po rozloučení s přáteli vyrážíme na východ. Průjezd Bretaní je celkem příjemný. Byť nejedeme po dálnici, jde o čtyřpruh s rychlostním limitem 110km a cesta tu docela odsýpá. Ještě se stavujeme v městečku, které už známe, Dol de Bretagne, abychom dokoupili nějaké další pamlsky a suvenýry. Ovšem to, o čem jsme měli jasnou představu, jsme již nesehnali. Pokračujeme dál a cesta je velmi dobrá až po normandský Caen. Protože zatím nechceme jet po dálnici, tak dál je to vnitrozemím docela opruz a „neodsejpá“ to. Po zapnutí waze člověk zjišťuje, že všude je tu plno radarů, úsekových měření, ve vesnicích samý kruhák a bump zpomalovače. Po 22. hod., kdy je zde ještě světlo, zastavujeme ve vesnici Berniers sur Seine, kde mají stání pro karavany. Jsme v klidové zóně vesnice, vedle sportoviště a jsme na noc sami. Z Bretaně jsme sem ujeli 443km.

13.6. 2024 čtvrtek

Ráno po snídani pokračujeme dále na východ. Na dálnici se chceme napojit někde za Paříží u Remeše. Objíždíme Paříž po nějakém vzdáleném městském obchvatu, mj. jedeme kolem letiště Charles de Gaulle a pak jsme již konečně na dálnici. Cesta ke hranicím Německa je potom v pohodě. Za tyto úseky dálnice (byly 2) jsme zaplatili 24,40€ a 8,20€. Za hranicemi při vstupu do Německa nás staví policejní hlídka (jako téměř všechny) a ptá se kam jedeme. Bezpečnostní opatření. Mimochodem začne ME ve fotbale.

Přemýšlíme, kde se upíchneme na další noc a mě napadá městečko Schwäbisch Hall, které znám, neboť naše firma tam má sídlo svého zakladatele a spoluvlastníka a kde jsem několikrát byl. Je cca 14km od dálnice, není to velká zajížďka. Přijíždíme večer kolem 20:00 hod., parkujeme přímo v centru, ale bohužel hlavní náměstí přímo pod kostelem je „zašpérované“, neboť se zde zase hraje divadlo. Píši „zase“, neboť schody kostela jsou poměrně často v létě používány jako divadelní scéna. Nevadí, náměstí obejdme a jdeme k řece. Rena je mile překvapená jak krásné město tento Schwäbisch je. Stará typická německá architektura, všude čisto a pořádek a klid. To platí i pro štelplac, který je nedaleko u řeky a je zdarma. Tady trávíme klidnou noc.

14.6. 2024 pátek

Ráno trochu prší, dohnala nás nějaké dešťová fronta, ale to už je nám pro dnešek jedno. Dnes nás čeká něco přes 600 km dojezdu domů a to po dálnicích. Cesta jde v pohodě, jen jedna nezbytná stau před Norimberkem a brzy jsme na Rozvadově. Tady jsme si uvědomili, že nám vypršela platnost české dálniční známky, tak ji ještě před hranicemi on-line nakupujeme a pokračujeme dál. Následuje krátká tradiční zastávka Nýřany, Tank Ono a před Prahou nás v důsledku pátečního hustého provozu waze vyvádí z dálnice a vede nás kdesi a kudysi, kde jsem v životě nejel. Jen z dopravního zpravdajství známe vesnici Ořech a tudy nás také provedl. Do Brna přijíždíme v pořádku po 18.00 hod.

Závěr

Výjezd splnil všechny své cíle a očekávání, počasí bylo velmi pěkné, neměli jsme žádné nepříjemnosti a z Francie si odvážíme pěkné zážitky (posléze i pokutu, která přišla poštou). Zejména v Bretani oceňuji hustou a ne drahou infrastrukturu pro karavanisty našeho typu, zároveň i klid, čistotu a pocit bezpečí. Zatím sem zřejmě nedorazily praktiky používané v turisticky atraktivních lokalitách. Velmi příjemný je i systém veřejných WC, kde téměř každá vesnice má veřejné WC zdarma vedle kostela (logicky jde o místo s četným výskytem návštěvníků a to třeba v neděli).