Do tohoto koutu jsem se chtěl vždy podívat – teda od okamžiku, kdy jsem při jedné z našich dlouhých cest doposlouchal audioknihu Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně. Zbývalo jen najít vhodný čas. Což se zrovna tento týden podařilo. Bylo to sice jen na skok na jednu noc, ale asi ne naposledy.
Z Brna to není ani daleko – něco málo přes 100km, navíc silnice č.50 patří k těm příjemnějším včetně části přes Buchlovské kopce, aby se od koryta řeky Moravy v nadmořské výšce necelých 180 metrů zvedla po odbočení na vedlejší silnici až k 800 metrům nad mořem.
Téměř letní počasí vylákalo k výletům jak dostatek jednodenních výletníků, tak i překvapivé množství karavanů. V sobotu odpoledne, na cestě kopírující Cestu hrdinů SNP, jsme jich napočítali šest.
Prvním zastávkou bylo parkoviště u chaty Jana. Na noční stání se moc nehodí, je šikmé, ale jako výchozí bod pro cestu na Velký Lopeník to není špatné volba. O kousek vedle, blíže příjezdu, je i chata Arnika, nabízející v pozdním večeru výhled na krajinu se zapadajícím sluncem.
Cesta na velký Lopeník je spíše kratší, něco málo přes čtyři kilometry. Prudká je jen na svém počátku, kdy se od parkoviště sejde do Lopenického sedla a poté se musí vystoupat na vrch Kobylec – ale poté je to víceméně téměř rovná cesta po hřebeni. A z části po hranici, takže je možné se bavit přecházením na slovenskou stranu.
Na Velkém Lopeníkům to žilo – rozhledna v provozu, ohniště také. Jen vstupné na rozhlednu 50/25 Kč mi přišlo trochu moc (kdysi bylo 25/10 Kč) – ale myslím, že stejně tuto sezonu zdraží všude. Vytištěné nekryté peníze ČNB v kombinaci s předchozím nuceným útlumem podnikaní, tuzemskou uzavřeností doprovázené ‚trhni co můžeš‘ ke zlevnění nepovedou.
Pro spaní jsem měl vytipována tři místa, buď velké parkoviště u lyžařského areálu Mikulčin vrch (to jsem si ale nechával jako poslední volbu) , parkoviště za horskou chatou Vyškovec – z něhož je impozantní výhled do okolí a nebo parkoviště na Vyškoveckých Bošačkách. U chaty už stály dvě obytky, takže jsme skončili nad Vyškovcem. Zprvu samy, ale pak se objevili další dvě obytná auta. Není divu, výhled do kraje je zde kouzelný.
Výlet na Lopeník nás unavil, takže po večeři, kdy se mi opět povedla má specialita, tj. rozpraskané párky, jsme usnuli jako zabití.
Ráno jsme pak vyrazili na výlet – naučnou stezkou Okolo Hrozenka až do Starého Hrozenkova. Po cestě je možné se osvěžit i minerální vodou ze studánky. Cesta obec Vyškovec pěkně obkružuje, takže nabízí výhledy do okolí a údolí. Občas je vedle cesty stavení, najde se i útulna či kaplička.
V Starém Hrozenkově jsme si prohlédli areál pro Kopaničářské slavnosti a přes plot nakoukli do kempu. Zatím zavřeného. Je to jeden ze dvou kempů v obci, první je určen pro stanaře a tento druhý pro karavany a je propojený s koupalištěm. Noc pro 2 dospělé a dvě děti v obytném autě zde vyjde na 440 Kč/€17.
brána do kempu 
pohled přes plot do kempu 
a pohled shora
A poté následoval výstup pořád po naučné cestě až k muzeu poslední žítkovské bohyně. Prohlídky jsou až od jedné hodiny odpolední, ale kousek vedle je ovčí farma, takže pořádná porce domácího sýru, škvarkové tyčinky i hlt pampeliškové limonády se stala našim obědem. A asi nejdelší zastávkou na cestě.
Kousek od farmy je i parkoviště a nebo sem jde dojít vcelku pohodlnou cestou z centra obce Žítková – je to zhruba dvoukilometrová procházka po asfaltové cestě, vhodné i pro kočárky.
muzeum poslední bohyně 
My se ale vydali strmě dolů k přehradě. Klesání je strmé a stoupání jakbysmet. A dole na parkovišti zase další obytka :-). Z naučné stezky Okolo Hrozenka se stala na chvíli naučná stezka Moravské Kopanice – zdejší informační cedule jsou navíc vtipné, na jedné se lze podívat i na školní záznamy z let minulých. Tehdejší učitelé hodnotili krátce a asi i výstižně, v dnešní době by jim takové stručné hodnocení asi jen tak neprošlo.
Ovšem ne všechny cedule jsem si četl s nadšením. Má fobie z hadů tady byla nepříjemně posílená další informační cedulí – zrovna zde lze nalézt jedny z nejdelších hadů na našem území, užovky stromové. Takže lesem nahoru k Žítkové, po Cyrilometodějské stezce jsem se škrábal obzvlášť hlasitě a opatrně – k pobavení obou synů.
Žítková je příjemná obec na hřebeni a vede odsud téměř pohodová cesta i na zmíněnou ovčí farmu a k muzeu bohyně. Parkoviště je velké tak akorát, takže pro méně náročnou vycházku ideální výchozí bod. Není nutné tedy scházet k přehradě a pak zase nahoru – to jen my jsme si výlet trochu protáhli.
trasa výletu na Velký Lopeník 
Trasa výletu k žítkovským bohyním
A protože je obec Žítková nahoře, musí se opět dolů, do horní části Starého Hrozenkova, A odtud zase nahoru – a jak jinak než strmě. Žádné serpentiny tady nečekejte, cesty jdou víceméně pěkně přímo a strmě nahoru. A pak zpátky k autu odpočinout si po 24 km a nastoupaným něco k osmi stům výškovým metrům.
Kraj je to pěkný, kopcovitý a rozhodně nezklamal. Míst na stání obytných vozů nabízí dostatek, v údolí je pak i kemp s bazénem, ale zatím není otevřeny.
Pro přehled, toto je mapka s vytipovanými místy na stání (červené body) a polohy kempu (modrá) – ale v okolí jsou i další místa, stačí si vzít mapu a hledat. Díky reliéfu pohoří si lze užít jak západu, tak i východu slunce s výhledy jak na hornaté Slovensko, tak do roviny směrem k Uherskému Hradišti.
Silver On The Road 