Silver On The Road

Nasavrky – jméno, které pohladí uši a vklouzne do hlavy. České a přitom – co vlastně znamená?Nevím, nepřišel jsem na to – a jiní také ne, viz boxík na konci. Ale když se rozhlédnu po okolí Nasavrk u Pardubic, uvidím všude vzpomínky na zmizelou minulost. Třeba Kelty tady připomíná kdeco, od naučné stezky až po kopii jejich hradiště. To okolí tady má něco do sebe.

Noc jsme strávili u rozhledny Boika. Už příjezd k rozhledně naznačil mnohé – vyhoupli jsem se od Hodonína – ne toho moravského – a po krátkém zaparkování na parkovišti pod rozhlednou se mohli pokochat rozhledem. Na obzoru jsou tušit Pardubice a za nimi je vidět hradba českých zemí. Krkonoše se Sněžkou, hřebeny Orlických hor, následující Jeseníky. Vše jak na dlani. A to nebyla žádná extra viditelnost.

Předpověď na další den nevypadala nijak moc nadějně, ale vyrazili jsme na okruh brzy a tak se vyhnuli polednímu dešti. Auto zůstalo stát u rozhledny. Asfaltová cesta směrem na Nasavrky skončila u lesa, následoval sestup do údolí potoka a pak opět výstup nahoru a kolem hřbitova jsme se dostali do centra Nasavrk. U hřbitova je možné také stát, terén je zde jen velmi mírně z kopečka.

Nasavrky a kaštany

Náměstí zaujme neobvyklými lampami a v spodní části pěkným špalíčkem kostela sv. Jiljí, zámku a městského úřadu s hospodou. Snad jen na hospodě bylo těch covidových varování a instrukcí trochu více, než je zdrávo.

Pod tímhle shlukem se pak skrývá místní zajímavost – sad kaštanovníku. Zvláštně a tajemně působí stromy jsem se snažil trochu neobratně zachytit ve snímku. Je tady prý přes 100 stromů a sad existuje už téměř 250 let. A protože kaštanů je doopravdy hodně, pořádají tady kaštanobraní . Během něj si lze koupit jedlé kaštany a pochoutky nich – obvykle se tahle akce koná na podzim, v říjnu. A asi nikoho nepřekvapí, že tento strom je i ve znaku Nasavrk.

Do pekla za finance Evropské unie

Ano, kousek za Nasavrky lze najít ceduli, kde se Evropská Unie hrdě hlásí k tomu, že spolufinancuje naší cestu Do pekel. Sestupuje se do údolí Chrudimky a keltová jsou na chvíli zastíněni trampy a jejich historii.

Trempink – to byl svého času stejný fenomén jako dneska karavaning. Rozepře během času utichli, osady se přetvořili do malebných chatek s často pečlivě udržovanými trávníky, takže při cestě údolím nemáte pocit pekla, ale spíše procházky v dobře vedené zahrádce. Dokonce tady čeká i malá výstava vyřezávaných soch. V druhé části procházky údolím lze vedle cesty najít i do pařezů vyřezané sochy zvířat, od divočáka po dvě sovy. Jen zub času už na nich občas zapracoval trochu více, takže lišce chybí čumák a po nějakém ptákovy tady zbyly jen pařáty.

Hradišťský vodopád zklamal – je zapadaný stromy a tak je spíše slyšet než vidět. A za ním už následuje výstup zpět, nahoru k Hradišti. Příjemné klima údolí je pryč, nahoře tak příjemně není. Nemělo by to být po výstupu z pekla naopak?

Z Hradiště je možné navštívit keltské oppidium, ale tyhle atrakce mne moc nelákají, navíc obloha začíná být nebezpečně tmavá. Takže cesta nahoru k autu, docházíme tak akorát. Za chvíli se spouští liják. A neustává. Prší celou cestu do Brna.

Procházka od rozhledny přes Nasavrky do Pekel a zpět měří cca 8 km, se zastávkami ji lze zvládnout za cca 3- 3.5h.