Jednou z výhod obytného auta, navíc vestavby, je možnost zastavit a přespat prakticky kdekoliv. Nejsem vázán na žádný hotel a dokonce ani kemp. Na dvě tři noci mám vše s sebou a mohu tedy plánovat cestu dle libosti. Navíc není zpravidla problém doplnit vodu ani vyprázdnit odpadní vody. A tak se lze na cestu vydat kdykoliv. Popravdě, trochu se divím lidem, co si pořídili obytný vůz, aby jej následně zaparkovali v kempu. To je už lepší přívěs. Ten jde alespoň ponechat na místě a po okolí jezdit autem. Ale zase rozumím tomu, že se obytné auto mnohem lépe řídí a jakékoliv manévrování je s ním snadnější. Ale obytné auto dává tu volnost vyrazit kamkoliv bez velkého plánování – ostatně jak dokládá následující soupis cest za víkend.
Rozhledna Žernov
V pátek podvečer jsme se vydali na cestu. Po našich rozbitých cestách, jejichž smutně proslulá kvalita gradovala na silničkách kolem východočeské nádrže Rozkoš jsem se dostali až nad Babiččino údolí. Zde je dost místa na přespání v blízkosti rozhledny Žernov. Ostatně rozhledny, hřbitovy a hřiště jsou na našich cestách víceméně hlavními body při hledání místa na spaní. Je zde obvykle dost místa na parkování, navíc jsou i v rovině a je zde klid. Cynik ve mne by i řekl, mrtvo jak na hřbitově. A tohle platí jak u nás, tak i za hranicemi. Park4night není špatná aplikace, občas si v ní místo vyhledám, popřípadě zjistím, že vyhlédnuté místo v ní už je, ale nelze na ní slepě spoléhat. A navíc se pak najdou kouzelná místečka a mám malou radost, že jsem si poradil sám.
Výhledy z rozhledny sice kvůli počasí nestály za moc, ale slabě byla tušit jak Sněžka, tak i hradba Orlických hor. Za jasnějšího nebe zde musí být výhled prvotřídní. A pokud má někdo menší ratolesti, lze to spojit s návštěvou Babiččina údolí.
Navíc toto místo mne opět připomnělo, jak snadno by se daly v Česku vybudovat stání pro karavany. Prakticky vše je už tady – rovná plocha na stání, trochu dál od zástavby, již existující zázemí pro WC i vodu díky fotbalovému hřišti.
Dělostřelecká pevnost Stachelberg
Ráno jsme pak nabrali směr Trutnov. Do Trutnova jsme jeli na návštěvu příbuzného a také jsme jej chtěli vzít na výlet do Polska. Cestou kolem Bojiště jsme mohli shlédnout cvrkot kolem stanového městečka. Ale cíl pro tento den bylo poutní místo v Křesoboru, pár kilometrů od českých hranic na polské straně. Jenže hlavní tah na Polsko je v opravě a objízdná trasa vede kolem pevnosti Stachelberg. Původně jsme chtěli předešlou noc spát tady, ale nakonec zvítězila rozhledna. A byli jsme rádi, díky provozu to asi není úplně klidné místo. Ale jedna obytka, náhodou také vestavba, tady přeci jen trávila i noc. Díky včasnému příjezdu nebyl problém zaparkovat a vydat se na prohlídku areálu.
Ten je volně přístupný, platí se jen za prohlídku vlastní pevnosti a ta určitě stojí za návštěvu. My zde kdysi už byli, ještě v dobách, kdy neexistovalo ani dnešní parkoviště, ani volně přístupná rozhledna Eliška. Navíc je tady i malé dětské hřiště a pohrát si jde i s dělem. Pro rodinnou návštěvu doporučuji – 360 Kč rodinné vstupné stojí za to.
A pak už jsme jeli přes Žacléř směr Polsko. A to šokovalo. Silnice i silničky v bezprostředním porovnání s českými drncáky překvapily. Žádné díry, pohodová jízda. Pamatoval jsem si tuhle část z doby snad před dvaceti lety – to byla jedním slovem šílenost. Dnes se ale role obrátily, české silnice jsou ty nebezpečné a zrádné. Fakt bych chtěl vidět, kam se poděly všechny ty daně vybrané na pohonných hmotách. Neboť do našich silnic asi nešly.
Křesobor v Polsku
Ale zpět k cestě. Křesobor má jedno velké velkokapacitní parkoviště a pak ještě nějaká menší. Všechny zpoplatněné. V době naší návštěvy byla spíše prázdná. Placení je trochu oříšek, mají tady tarif pro auta, malé autobusy a autobusy, nakonec jsme volil auto. Snad je to správně – u dodávky nic bližšího napsáno nebyly, slovo BUS mne mátlo a ani podrobnější pravidla nic neobjasnila.
Areál poutního místa je volně dostupný, ale za vstupy dovnitř se již platí. vstupné pro čtyři osoby stálo něco kolem 76 zlotých, v ceně byla i sluchátka do audio průvodců. Ty půjčují bezplatně a bez nich je dojem z návštěvy asi jen poloviční. Vřele doporučuji, audioprůvodce podporuje i češtinu. Prohlídka kostela sv. Jozefa vyvolá úsměv. Je to takový barokní kýč. Klášter si chtěl hrát na světový a tak výmalbu a výzdobu pojal velkolepě. Leč vybraný umělec neuměl ani moc malovat a ani správně malovat. Ve svaté zemi nikdy nebyl, moc toho nepochytil a tak celkově všechny motivy pojal po svém. Vystačil si s místní krajinou, místními lidmi i místními stavbami. Velbloudi jsou koně s dlouhými hlavami. Panna Maria je na tehdejší dobu ztvárněna asi tak, jako dnešní celebrity. Audioprůvodce vše barvitě popisuje a obrazy na stěnách tak hned mají jiný nádech. Tohle se zkrátka musí vidět, v Česku takové unikáty nemáme.
Vedlejší a mnohem větší kostel Nanebevzetí panny Marie je už pojat profesionálněji, včetně bohaté venkovní výzdoby. Ostatně na jeho výzdobě se již podíleli skuteční umělci, i ti z českých zemích. Jak audioprůvodce několikrát připomene, místo bylo vyplněno husity.
Na návštěvu si vyhraďte nejméně dvě hodiny, v případě velkého okruhu i půl dne. Místo stojí za to, ale české turisty jsme tady nepotkali. V okolí jsou i další zajimavá místa – a navíc v Polsku je levněji než u nás a udělat si tady nákup není špatný nápad.
Master Burger – nejlepší burgery v okolí
A na cestě zpátky do Trutnova jsme se navíc stavili ještě na naše oblíbené místo v obchodní zóně na začátku Trutnova. Do dnes již asi dobře známého Master Burger. Pravidelně se zde zastavujeme již několik let, prakticky od okamžiku, kdy začínali a zdejší hamburgery nemají chybu. Vždy si dáváme každý nějaký jiný, nikdy jsme neodjížděli zklamáni a ani teď jsme neudělali výjimku. Je to sice jen „bouda“ na parkovišti s posezením, ale utracených peněz nebude nikdo pravděpodobně litovat. Tedy nikdo, kdo rád hambáče. A do nabídky se vrátili i hranolky, takže k dokonalému zážitku nechybí už nic. Jeden Blue, jeden dvojitý samuraj, jeden Chicken Barbeque a jeden Mini Beef, to vše s trojitou porcí hranolků s třemi omáčkami – celkem cca 650 Kč. Ne moc, ale cenově téměř jako v McDonalds, přitom zážitek pro chuťové buňky někde úplně jinde.
Nové Město nad Metují
A po rozloučení s příbuzným vzhůru do Orliček. A protože jsme jeli přes Nové Město nad Metují, prošli jsme si opět zámecké zahrady. Byli otevřeny o po otevírací době a i na náměstí to žilo. Jen na zahradách je čím dál tím více vidět zub času. Opěrné stěny se vyklání, výzdoba už také není co bývala. Ale celkově je to město pěkné a jeho historické náměstí stojí určitě za procházku – zejména cesta na kraji za náměstím, nabízející výhledy do okolí a na spodní zástavbu.
Deštné a výlet na Velkou Deštnou
A pak do Deštné, kde jsme si vyhlédli místo na parkovišti. Je sice z kopce, ale v dolní části se mi povedlo vestavbu vyrovnat i bez klínů. ty pořád nevozíme. Ale popravdě, někdy by to vyrovnání ulehčili. Byl tam i klid, v noci téměř nic nejezdilo a i hotel naproti nejevil známky velké obsazenosti. Zvládli jsme i krátkou procházku k prameni ve svahu, s výhledem na místní autokemp. Ten asi poslouží těm, co to na divoko moc dávat nechtějí. A nebyl ani prázdný, ani plný, tak akorát.
A další den ráno hned po snídani následoval výšlap do sedla, respektive k parkovišti Luisino údolí. Pokoušet se tady stát s obytkou nemá cenu – jednak tady soudě dle amatérské značky nemají karavany rádi, ale je navíc pěkně šikmé. Takže najít tady rovinu na stání nejde a klíny takový sklon nevyrovnají. A od parkoviště už jen vzhůru na Velkou Deštnou, do 1150 metrů nad mořem. Zde je od roku 2019 rozhledna:
Docela zajímavě provedená, ocelová konstrukce je schována za dřevěným obložením. Výhledy dobré, dojem z rozhledny taktéž. cesta, kterou jsme k ní volili,, je sice strmější, ale zato se veškeré stoupání vyřídí po ránu a navíc ve stínu. Trochu delší cesta je vhodná i pro kočárky, Ostatně z rozhledny směrem na Šerlich (sedlo) už vede pohodlná asfaltka. Potkali jsme docela dost cyklistů. A po téhle cestě jsme došli jak do sedla, tak posléze i k Masarykově chatě. Lidí vcelku dost, nabídka občerstvení standardní, ceny asi jako všude mírně zvednuté v porovnání s dobou minulou.
A kousek odtud je i vrchol polského střediska Zieleniec. Ve středisku jeli obě dvě sedačky, jedna pro turisty, druhá pro bikery. Ale více lidí bylo překvapivě na české straně, ta polské působila ospale. Hodně ospale. Ale zato zde bylo plno borůvek. A pak kousek po hřebeni a dolů na Šerlišský mlýn. Je zde takový malý vodní parčík s občerstvením, ne na koupání, ale na takové to máchání a cachtání ve vodě. A o kousek dál, na sjezdovce provozují káry. Jedna jízda za 60, tři za 150, syn neodolal a alespoň mu to trochu vynahradilo utrpení z výletu s rodiči :-).
A pak už jen cesta dolů k autu. Rychlé občerstvení po výletu, zmrzlina z mražáčku a pak už domů. Cestou jsem využil servis ve Svitavách, vyprázdnil jsem nádrže i WC kazetu. A nakonec ještě mapka se všemi hlavními body výletu:
Silver On The Road 