Proč glamper? Je to zkomolenina od slova glamping, používaného pro styl kempování s plným vybavením a s maximálně možným pohodlím. A glamping + camper = glamper, neboli obytný vůz s naprostým luxusem a vybavením, které předčí nejednu domácnost.
Píše se rok 1952. Je sedm let od konce války a USA zažívají poválečný boom. Počet obyvatel je 157.552.740 – tedy zaokrouhleně nějakých 158 milionů, průměrný příjem byl tehdy 2.300 dolarů – ročně. Ale spíše se tehdy sledoval průměrný příjem domácnosti a ten by o poznání vyšší – 3.900 USD. Rostou prodeje aut, domů, domácnosti si pořizují televize, ledničky a myčky nádobí.
Kdesi ve slunné Kalifornii se rodí v této době i zárodek globální společnosti McDonalds. Zbývají ještě dva roky, než původní stánek bratrů McDonaldových, provozujících rychlé občerstvení od začátku čtyřicátých let a pilujících svůj koncept k maximální efektivnosti, navštíví Ray Kroc a začne expanze rychlého občerstvení do světa. Hranolky a pití stály tehdy shodně 10 centů, burger byl za 15 či 19 centů. Celé menu s hranolkami, pitím a burgerem tedy stálo 45 centů. Průměrná rodina si tehdy mohla dovolit 8.700 takových jídel – při přepočtu s dnešní cenou podobného menu ve výši cca 110 Kč to odpovídá příjmu domácnosti ve výši cca 950.000 Kč ročně, neboli 80.000 Kč měsíčně.
A v této době se dařilo i prodejům karavanů – převažovali samozřejmě obytné přívěsy. Největší výrobce, společnost Mid-States, v USA jich za rok 1951 prodala pod jednou ze sedmi obchodních značek imponujících 7.500 kusů. Těch sedm značek už asi dnes nikomu nic neřekně: Duo, Elcar, Star, Kozy, National, Pan-American, a Terra Cruiser (prý těch značek bylo podle jiných zdrojů dohromady 10). Hladina času se nad nimi zavřela stejně jako nad celou společností Mid-States – tu snad později pohltil letecký výrobce Vought. Tak skončila společnost, o které ve své době její prezident, William B. MacDonald Jr, prohlašoval, že je největším světovým výrobcem obytných vozidel.
Jen pro srovnání, Česká republika má dnes patnáctkrát méně obyvatel a to by odpovídalo prodejům zhruba 500 ks ročně jediné značky/skupiny. S trochou opatrností by se dalo říci, že současný nárůst prodejů v ČR se odehrával v USA už před 70 lety.
Ale to předbíhám a je třeba vrátit se zpět na začátek padesátých let. Každá společnost potřebuje propagaci a reklamu. A tak se zrodil ve společnost Mid-States nový obytný vůz. Měl sloužit především k reklamě. Jméno modelu bylo Executive Flagship. V překladu něco jako Podniková vlajková loď – ale jsem špatný překladatel, třeba by byl termín Vlajková loď vedení lepší. Iniciátorem byl již zmíněný prezident společnosti William B.MacDonald Jr a design vozidla je pak dílem Petra Kohlera.
Tato vlajková loď byla skutečně impozantní. Na délku měřila 20 metrů, na šířku 2.7 metrů, na výšku 4.1 metrů a celé tohle obývací monstrum vážilo 16.5 tun. Tato hmotnost byla nesena deseti koly na třech nápravách – dvě nápravy měly tupláky. V podstatě se jednalo o jakési fifth-wheeler provedení, obrovský tahač s návěsem. Ale velmi nezvyklý. V amerických jednotkách se jednalo o délku 65 stop, šířku 16 stop, výšku 13.5 stop a hmotnost 18 tun.
Poháněn byl motorem o výkonu 128 koňských sil, doplněnému pětistupňovou převodovkou pro pohyb vpřed a dvěma rychlostmi pro couvání. Rychlost byla 50 mil za hodinu – cca 80 km/h
Rozvor prvních dvou náprav byl 8 metrů (26 stop), rozvor druhé a třetí nápravy 9.8 m ( 32 stop). Na palubě byl vrchol tehdy dostupného vybavení – klimatizace, vytápění, bar, obývací pokoj, dvě koupelny, kuchyň, pokojíček pro posádku, jídelna s výhledem. Ve výbavě nechyběly dvě lednice, radiotelegraf, 21″ televize, kino, interkom a dokonce i tři sloní pušky – to pokud by se majitel chystal na lovecký výlet do Afriky. A také skládací bazén a přistávací plošina pro vrtulníky. Skládací bazén se skládal z šesti hliníkových dílů přepravovaných ve voze. Po sestavení měl objem 10.000 galonů, tedy zhruba 38 metrů krychlových vody, a to při výšce stěn cca 1.7 m. (5 1/2 stopy) a průměru 7 metrů (23 stop). Kde by tu vodu na napuštění na cestách vzal, se neřešilo – tolik vody ve vozidle nebylo. Každopádně bazén to byl slušný.
V patře měl tento obytný vůz i terasu, ta se dala roztáhnout – šířka vozidla tím vzrostla z 2.7 metrů na 4.9 metrů.
Přespat mohlo ve voze 6 lidí – i když podle některých údajů to mohlo být až 12 lidí.
Zkrátka bylo to monstrum i na tehdejší poměry. A rozhodně nebylo určeno k tomu, aby stálo někde v předváděcí místnosti pro zákazníky. Společnost jej hodlala vyslat na propagační cestu dlouhou 4500 km přes celé Spojené Státy, z Los Angeles do Miami, – vzhledem k rozměrům vozu bylo potřeba zvláštní povolení od jednotlivých států na cestě. S jedinou výjimkou, státu Arizona, kde nic takového potřeba nebylo. Vozidlo jako takové vznikl ve městě Monrovia, v Kalifornii, kde tehdy sídlila jedna ze značek společnosti, Pan-American.
Uvádí se, že dvoubarevné provedení tohoto obytného domu na kolečkách inspirovala další výrobce a do roku 1955 bylo téměř každé obytné vozidlo dvoubarevné.
Cena vozu byla i na tehdejší poměry astronomická – 75.000 dolarů. Nebyl ale asi přímo určen na prodej, spíše jako výkladní a reklamní skříň výrobce, ukazující, co vše je možné. Dle reklam spíše mířila na vedoucí pracovníky, kteří potřebují cestovat a přitom pracovat s maximálně možným komfortem – ostatně to naznačuje i název Executive Flagship. V nabídce byly pak menší a levnější modely. Průměrná americká domácnost by ale tehdy potřebovala 20 let, aby na takové vozidlo našetřila. Přitom by ale nesměla utratit nic navíc. Při přepočtu přes výše uvedené McMenu by to zhruba odpovídalo dnešní částce 18.000.000 Kč. Luxus je drahý – tehdy i dnes. Za skutečně luxusní obytné vozidlo lze dnes utratit přibližně stejnou částku, někdy i vyšší. Stačí zalistovat ceníkem značky Vario (pokud je pro vás tato značka neznámá, tak nejste sami – tohle je extra třída ještě nad značkami Morelo a podobnými).
A nebo k cenám jinak – průměrný domek stál v USA v roce 1952 cca 9.050 dolarů, galon paliva byl za 20 centů (galon je cca 3.8 litru) , obyčejné osobní auto šlo pořídit za 1.700 dolarů a měsíční nájemné bylo 80 dolarů. A výtisk časopisu Popular Science, ve kterém v roce 1953 reportáž o vozidle vyšla, stál 25 centů. Tehdejší ceny u nás nemá cenu porovnávat, v době, zbýval rok do masivního okradení obyvatel komunisty, neboli měnové reformy v roce 1953.
Další osud
Nepodařilo se mi dohledat, jestli se vozidlo na svoji cestu doopravdy vydalo a ani jaký byl jeho další osud. Zmínky o něm se objevovali ve zpravodajských prostředcích mezi lety 1953 až 1958, vozidlo bylo dle článků v novinách k vidění na výstavách obytných vozidel, například na výstavě v roce 1957 v New York Coliseum či v roce 1958 v Torontu.
Prezident společnosti MacDonald ji nakonec prodává, ostatně více jej přitahoval sport – golf, box, dostihy. Zemřel v roce 1966 ve svém bazénu v Miami. Jeho životní dráha byla celkově pestrá a výroba obytných vozidel byla spíše jen epizodou a nikoliv jeho životním cílem. Více si lze o jeho životě přečíst v docela dlouhém životopise zde.
Jistý Ronald Heilman z Lewisburgu v Tennessee tvrdil, že se v roce 1955 s touto vlajkovou lodí setkal na cestách na Floridě a o deset let později, v polovině šedesátých let, na ní narazil ve skladišti v městě St. Petersburg na Floridě. Prý už byl vůz v žalostném stavu, střechou zatékalo a vnitřní vybavení zčásti chybělo. Ale prý byl vůz ještě v celku provozuschopném stavu. A na prodej za 2.000 dolarů – což prý byl dluh na skladovacích poplatcích (za tu částku se i v šedesátých letech dalo pořídit auto). Ronald měl pokušení vozidlo odkoupit – ale než se rozhodl, bylo pryč – pravděpodobně sešrotováno.
Lego fanoušek pak také postavil repliku z lego kostek – z této stavby se zachovalo podstatně více fotografii, detailních a barevných – další lze nalézt zde. A tím veškeré stopy po tomhle obytném obrovi končí.
Silver On The Road 