Aktualizace 25.4.2023 – účet za zásah na svahu

Ne všechny cesty obytkou končí podle plánů. A tak se i nám naše představy o strávení letošních jarních prázdnin během chvilky rozplynuly. A přitom vše začalo tak slibně, celých devět dnů toulání po lyžařských areálech. I počasí se jevilo vcelku příznivě, sněhové podmínky měly být přinejmenším uspokojivé. A s obytným autem je výhoda, že se jde rychle přesunout na jiné místo.

Vyrazili jsme v pátek večer a v pohodě dojeli až na spodní parkoviště ski arealu Kreischberg. I průjezd Vídní byl hladký, na dálnicích se nikde nevážilo ani nekontrolovalo, dálniční známku jsme měli koupenou přes obchod Asfinagu. Počasí na další den slibovalo sluníčko a spolu s námi tady stálo dalších sedm obytek. Během noci ale zesiloval vítr. Ráno a dopoledne tak bylo super slunečné počasí, jen tedy foukalo a čím blíže k hřebenu, tím více. Převážná část střediska proto byla uzavřena. Nejezdily sedačky na obou krajích střediska a valná část návštěvníků se soustředila do prostřední části střediska. Což s sebou neslo i fronty na obě fungující kabinkové lanovky.

Pád a úraz

Po poledni se počasí trochu zhoršilo na některých místech se zásluhou studeného větru tvořily ledové plotny a na jejich okrajích zase kupky měkkého, nepříliš kompaktního, navátého sněhu. Zkrátka trochu složitější a zákeřnější podmínky. Synovi se to na snowboardu asi rozjelo příliš rychle a po najetí do měkčího sněhu se mu nečekaně snowboard zasekl a následoval pád. Nejhoršímu zabránila přilba a páteřák, nicméně dopadl docela tvrdě na rameno.

Během chvilky u něho byli lidé (já jel pomaleji, takže jsem vlastní pád ani neviděl) a už volali i záchranku. Při vší téhle smůle byl alespoň při vědomí a zdálo se, že mimo ramene mu nic není. Mezi přítomnými lyžaři se našel i lékař, který jej prohlédl, poté jsme mohli odepnout snowboard a posadit ho. Mezitím přijela i záchranná služba, dva zdravotníci (či lékaři, nevím) a policista – poznávacím znamením byly červené bundy. Prohlédli a zhodnotili stav, policista se ujistil, že k pádu nedošlo díky srážce s někým jiným, ale vlastním zaviněním (či přičiněním). Následoval převoz sněžným skútrem do prostřední stanice lanovky, kde mají malou ošetřovnu. Já se mezitím vrátil pro věci, co jsme nechali u horní stanice a zavolal na pojišťovnu. Po rozhovoru mi pak během chvilky přišlo zpět číslo případu a telefon na další kontakt, s tím, že máme postupovat podle pokynů záchranářů a případně zavolat, kam jej převezli.

Na ošetřovně mu rameno provizorně zafixovali, policista sepsal stručný záznam o nehodě a dostali jsme plánek cesty do místní nemocnice. S tím, že můžeme buď jet sami nebo zavolají sanitku. Ale že stav se jeví dobrý, tak to není úplně nutné a rozhodnutí je na nás. Pomohli nám do kabinky směrem dolů, v dolní stanici nám opět obsluha pomohla a nabídla ještě jednou převoz. Ale syn se jevil, až na zraněné rameno, v pohodě, tak jsme se rozhodli cestu absolvovat sami. Za zákrok, svoz ani první ošetření jsme nic neplatili.

V autě si syn ještě trochu odpočinul, já mezitím poklidil lyže a snowboard a vrátil skipasy. To je jedna z výhod obytného auta, že máte hned takové „téměř domácí prostředí„.

LKH Murtal – Stolzalpe

Nemocnice LKH Murtal Stolzalpe (Landeskrankenhaus – státní nemocnice) nebyla daleko a vlastně je z ní i dobrý výhled na areál Kreischberg, který leží trochu šikmo na protějším svahu přes údolí, viz úvodní fotka tohoto článku. Parkoviště je prostorné, jen cesta nahoru stoupá z údolí docela strmě – inu, za výhled se platí. Od jara do podzimu to zde nemusí být špatný výchozí bod pro nějaký výlet po okolních kopcích.

V nemocnici jednali velmi profesionálně. V Rakousku jsou ještě povinné roušky ve zdravotnických zařízeních, ale ty nám nabídly hned na recepci u vstupu do nemocnice (bez poplatku). K přijetí stačila jen kartička pojištěnce (taková ta modrá) a doklad totožnosti (občanka), privátní pojistku nepotřebovali. Registrační formulář nám dokonce velmi empatická paní recepční našla v češtině. Je to sice taková maličkost, ale přispěje hned k lepšímu pocitu. Během chvilky se pak syna ujali doktoři, hned vedle ambulance mají i rentgen, takže vyšetření nevyžadovalo žádné přesuny po areálu. Bohužel se zjistilo, že zlomeniny jsou dvě a je tam i úlomek, takže snímků pořídili rovnou několik a do ambulance se dostavili další doktoři na poradu.

Pro nás, co nemluvíme německy, bylo dobré, že mezi sestřičkami jedna mluvila anglicky a naštěstí i jeden z doktorů ovládal tento jazyk dokonale. Je vážně radost narazit na někoho, kdo v cizím jazyce umí srozumitelně a pochopitelně popsat stav i možnosti léčby cizinci. Ze všech nabízených možností byla asi nejlepší ta, že to provizorně zafixují a ošetří, my se vrátíme co nejrychleji po vlastní ose domů a léčba bude pokračovat v českém prostředí. Možností bylo více a jak pojišťovna, tak i lékaři, nechali rozhodnutí zcela na nás. Asi se budu opakovat, ale líbil se mi přístup rakouského doktora, který dokázal vše jednoduše popsat, odpovědět přímo i na otázku, co by bylo pro syna nejlepší a nakonec i přidat instrukce pro cestu a první dny. Ostatně vše, co nám řekl, potvrdili následně i po prvním vyšetření v brněnské nemocnici.

Rakouští zdravotníci rameno pomocí bandáže zafixovali, přiložili gelovou chladicí vložku, dali nám pár prášků proti bolesti, kopie rentgenových snímků a propustili nás. Čekala nás jen cesta zpět domů. Což je vlastně další výhoda obytného vozu – nebyli jsme vázáni na nějaké kamenné ubytování, které by se muselo rušit a díky tomu, že jsme měli jen jednodenní skipas, odpadly i další starosti. Během cesty pak ještě volali z asistenční linky pojišťovny a zajímali se o vývoj situace. Takže sice naše prázdniny skončili poněkud předčasně, ale zase máme nějakou zkušenost, jak to funguje s ošetřením na sjezdovkách či s lékařskou pomocí v Rakousku. Za sebe vše hodnotím na jedničku.

Co se týče úrazů na cestách, měli jsem doposud asi až moc štěstí. Za těch mnoho let lyžování a třech dětech (dvě už jsou beztak dospělé) se nám doposud nic podobného nestalo. Inu, vše je jednou poprvé.

Další pohled – ne vždy je obytné auto výhodou

Výše jsem zmínil výhody, které v podobných případech obytné auto přináší. Ale to nemusí platit vždy, v následujícím příběhu jednoho karavanisty byl průběh a okolnosti jiné a obytné auto bylo pro ně spíše přítěží.

Jejich zraněnou dcerku musel ze sjezdovky v Obertauernu transportovat vrtulník a do nemocnice s ní letěl i on, jakožto lépe jazykově vybavený člen rodiny. Manželka tak zůstala i s druhou dcerou a obytným autem na parkovišti ski areálu sama, bez možnosti snadného přesunutí se do nemocnice. Mají alkovnu, navíc ten den nasněžilo a cesta dolů do údolí s takovým vozidlem by nebyla snadná ani pro zkušenějšího řidiče. Dotyčná nemocnice se navíc nachází v centru města, kde je problém zaparkovat běžné osobní auto, natož rozměrný obytný vůz. Situaci ještě zkomplikovala docházející plynová láhve vyžadující otevření druhé a přepnutí duocontrolu. To jsou úkony, které drobnější ženě mohou činit potíže, obzvláště pokud se o tyhle věci staral dříve jen muž. „Zachránili“ je tak známí, kteří jim přenechali k užívání svůj běžný osobní vůz a odřídili s jejich obytným autem cestu zpět do ČR.

V tomto případě se z připojištění (Kooperativa) hradil jen následný převoz sanitkou do ČR. Zásah vrtulníku i operace v Rakousku byly pokryty z běžného zdravotního pojištění.