Na hory se nemusí jen jezdit lyžovat, užít si jde i zimní turistiku. Pro tu jsme se rozhodli i my na konci prosince roku 2024 v lyžařském středisku Tarvisio – Monte Lussari v italském regionu Friuli Venezia Giulia – hned kousek za hranicemi s Rakouskem. Z Brna sem jde pohodlne dojet po dálnici A2, cesta o délce cca 520 km trvá necelých šest hodin. Mimo české a rakouské dálniční známky není k cestě nic dalšího potřeba, italská dálnice A23 je v úseku hranice – sjezd Tarvisio zdarma.

Při cestě zpět je dobré nevyužít zpočátku dálnice, na rakouské straně hranic se občas váží a z dálnice odklánějí všechna vozidla s hmotností nad 2,8t (nebo 2,4t??) – pokud tedy máte problémy s nadváhou, je lepší na dálnici najet až na nájezdu na 366 km ze silnice B83 u Arnoldsteinu. Při návratu z Itálie o více jak týden později mne tady poprvé za několik let vážili (bez pokuty). Více informací o tom, jak se vyhnout vážení lze nalézt v článku Hmotnost a vážení.

Parkování

Přijeli jsme později večer 25.prosince 2024. Plno obytných vozidel parkovalo na hlavním parkovišti u údolní stanice lanovky na horu Lussari. My ale využili malou parkovací plochou výše, nad nad vesnicí Camporosso, nad hlavní silnicí SS13 i nad spodní stanicí kabinkové lanovky. Je zde vcelku rovina a tak nebyl problem zaparkovat naši obytnou vestavbu rovně. Noc byla klidná s pohledem na osvětlou osadu dole a hvězdnou oblohou nad námi. Stihli jsme i krátkou procházku vesnicí.

Polohu parkoviště i samotnou destinaci přiblíží tyto dvě mapky:

Cesta nahoru

Ráno se ale parkoviště začalo poměrně rychle plnit. Jednak si zde lze připonout lyže a sjet k údolní stanici, ale hodně parkujících odsud podobně jako my vyráželo na túru vzhuru, at už s nesmeky nebo na skialpech, případně stejně jako my se sněžnicemi. Vede zde poutní cesta až na vrchol hory Lussari.

Je to vcelku poctivý výstup, na cca 5,3 kilometrech se překoná převýšení 953 metrů. Trasa začíná zhruba v nadmořské výšce 836 metrů a končí na vrcholu v 1.789 metrech.

Minimálně první čtyři kilometry lze zvládnout i v dobrých zimních botech, ale doporučuji si vzít minimálně nesmeky. V té poslední části jsou pak nesmeky potřebné, cesta je úzká a strmá. My ale stoupali se sněžnicemi – ty jsou dost na pohodu, spolehlivě podrží a to i při případném zkrácení cesty. Jakmile se projde pod lanovkou a cesta začne prudce stoupat na samotný vrchol, otevřenou se pěkné výhledy do krajiny a těch si lze pak užívat celou cestu.

Na vrcholu

Odměnit se za výstup lze v jedné z několika restaurací či bufettů na vrcholu, kde dokonce mluví česky. Ceny mi připadaly přijatelné, k mání byli rozmanitá italská jídla, samozřejmě i pizza. Jen zde bylo dost lidí, mimo lyžařů i dost turistů, z nichž mnozí využili k dopravě na vrchol lanovku. Ti se zpravidla projdou po osadě, případně vystoupají na vrchol hory a poté se vrací lanovkou dolů.

Magnetem místa je pak malebný poutní kostel zasvěcený Panně Marii. Jeho počátky lze vysledovat do 14.století, kde na tomto místě podle legendy nalezl pastýř sošku Panny Marie. Odnesl ji do vsi do udolí, ale hned druhý den se soška opět vrátila na vrchol a to se opakovalo třikrát.Nakonec zde lidé postavili kostel, jehož současná podoba je doložena již od šestnáctého století.

Kostel byl v době naši návštěvy otevřený a ve vánoční čas zde byl i malý betlém.

My byli výstupem docela unaveni a tak jsme pro cestu dolů zvolili lanovku. Jednosměrná jízdenka přijde na 13,50 € za dospělého a 7 € za dítě. Pokud by někdo chtěl na vrchol i zpět jet lanovkou, tak obousměrné jízdné přijde na 18 / 9 €. A zatímco vršek byl ještě osvícen sluníčkem, dole v údolí pri našem návratu již panovalo šero….

Závěr

Více informací o hoře a její historii lze nalézt v tomto článku: Monte Lussari: „Hora tří jazyků“ je významnou kulturní hranicí a křesťanským poutním místem. Za návštěvu v zimě určitě stojí, zvláště pokud je dostatek sněhu. Parkování je bezproblémové a vyžití se zde nabízí jak lyžařům, tak i nelyžařům.