Na cestu za teplejší zimou a nějakým tím sluníčkem jsme vyrazili 25. prosince a vrátili se až v neděli 4 .ledna 2026. S obytnou vestavbou jsme mířili až na samý podpatek pomyslné italské boty, bez jasného plánu. Ten si ostatně přizpůsobujeme dle počasí a dalších vlivů, vlastně jen cesta samotná je pro nás často cílem. A co se týče cesty, tak jsme najeli necelých 4 000 km.
Pro snadnější orientaci přidávám mapku celé cesty, kde jsou jednotlivé místa přehledně zachycena:
Palmanova (1)
Při cestách do Itálie nám to občas vzhledem k odjezdu vychází tak, že přespáváme v horní části severní Itálie. Už párkrát se nám tak podařilo přespat v městečku Palmanova. Zdá se mi to místo trochu přehlížené ze strany českých turistů, přitom je zajímavé. Na mapě zaujme už jeho půdorys ve tvaru devíticípé hvězdy.
Ten půdorys není náhoda, jedná se původně o pevnost ze šestnáctého století a tvar je dán vybudovaným opevněním. Město či pevnosti založili Benátčané na obranu před Turky i Habsburky. A měla to být nejen pevnost, ale i ideální město pro své obyvatele. Těžko říci, nakolik se to podařilo, prý se tam moc lidem zpočátku žít nechtělo.
Dnes je toto městečko zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO a mimo unikátního prstence hradeb láká k návštěvě a posezení na Piazza Grande, rozsáhlém šestiúhelníkovém náměstí. Do něj ústí všechny příčné ulice a ztratit se tedy jen tak nejde. Nenajdete zde ale ni moc historických památek, v městečku převažuje modernější výstavba, na seznam UNESCO se místo dostalo především pro zmíněný hvězdicový půdorys, své hradby se vstupními bránami a celkovou koncepcí.
Pro přespání jsme využili parkovací plochu v bývalých kasárnách, hned naproti policejní stanice a malý kousek od náměstí. Byl zde klid, více aut se objevilo až s denním světlem. My ale ještě večer stihli procházku nočním městečkem, s minimem lidí.
Ráno jsme si vyrazili na snídani na náměstí. Před ní jsme se ale ještě podívali do kostela na betlém. Zdejší hlavní kostel na náměstí Piazza Grande ze sedmnáctého století působí spíše stroze a jednoduše, jeho pojetí tak nějak odpovídá původnímu vojenskému zaměření města. Ale za prohlídku stojí, ve vánočním čase je z k vidění betlém, letos dokonale nasvíceny a akční. Velké náměstí je pak hned po ránu díky své velikosti krásně zalité denním světlem a tak jsme si lehkou snídani náležitě vychutnali.
Ravenna (2)
Po ranním relaxu v Palmanově jsme se vydali dále. Využili jsme dálnici A4 na cesu až k Benátkám, pak po bezplatné A57 kolem Benátek až ke sjezdu na SS309. Po téhle bezplatné a poměrně rychlé silnici jsme dojeli až do Ravenny. Zde je stellplatz blizko centru města, na Piazza della Resistenza. Stání zde je normálně zpoplatněno, ale na konci roku bylo bezplatné a místa byla dost. Někteří karavanisté zde evidentně trávili i delší dobu než my.
Na Ravennu nám stačil jeden necelý den, koupili jsme si vstupenku pro základní památky (https://www.ravennamosaici.it/orari-e-prezzi/) a prošli si je. Určitě by zde bylo možné strávit více času, ale bylo poměrně sychravé počasí, sice v porovnání s ČR teplo a i to nás hnalo dál na jih.
Po SS16 jsme dojeli kam to až rozumně šlo a paknajeli na placenou dálnici A14 vinoucí se po východním pobřeží italské boty. Tam jsme u vesničky Marina di Chieuti zaparkovali na parkovišti přímo u moře a šli spát.
Marina di Chieuti (3)
Ráno bylo větrné, přesto jsme se šli projít po pobřeží, přeci jen jako pro suchozemce je ranní procházka po pláži příjemnou změnou. Nicméně čas kvapil a tak jsme se řádně provětráni vydali na cestu na poloostrov Gargano.
Gargano
Peschici (4)
Prvním cílem bylo městečko Peschici. Popravdě jsme trochu bojovali s tím, jak se tam dostat, dopravní značení je poměrně zmatečné – snad jen potěší, že jednou z partnerských obcí je Jílové u Prahy. Při příjezdu ze západu čeká na většině vstupních cest cedule se zákázem obytných aut – není to ale dopravní značka. Navíc chybí vůbec nějaká značka, jak se dostat s obytným autem do města.
Nakonec jsme se na parkoviště nejak dostali, rádoby zákazy na reklamní ceduli jsem ignoroval a jel po via Cavour, ostatně jak při minulé návštěve. Správnější by asi bylo asi pokračovat dále ke kruhové křižovatce a po Via Dello Scirocco přejet na SP 52 na druhé straně městečka a odtud na parkoviště. Pokochali se vyhlidkami na záliv i na vánočně vyzdobené městečko. Moc lidí tam nebylo.
Vieste (5)
Dalším cílem bylo Vieste. Při toulkách po Garganu se Vieste zkrátka asi nedá vynechat. Dlouhá písečná pláž končí pod městem vápencovými útesy, těsně před nimi se pak pne k nebi symbol tohoto města: pětadvacet metrů vysoký monolit Pizzomunno. Při procházce po pláži směrem k městu působí jako tichý strážce pobřeží a váže se k němu hned několik místních legend.
Na přelomu roku tu lze s obytným vozem zastavit i přespat bez větších problémů. Podél pobřežní silnice Lungomare Enrico Mattei je parkovací pruh, zcela prázdný, a město navíc karavanistům nabízí velké parkoviště určené přímo pro obytná auta. Leží jen kousek od pláží (na druhé straně pobřežní silnice) a zhruba jen patnáct minut chůze od historického centra. V zimním období bývá stání zdarma (zpravidla od poloviny října), jinak se platí 1 € za hodinu nebo 7 € za den.
Od parkoviště je to jen pár kroků k dlouhé písečné pláži zakončené monolitem Pizzomunno, který, jak se může zdát, se zvedá přímo z moře.
Historické centrum s úzkými uličkami, výhledy na moře a katedrálou Santa Maria Assunta z 11. století je na dosah. Stačí se vydat mírně do kopce, odbočit doprava směrem k hradu Castello Svevo di Vieste a za ním se už otevře spletitý labyrint starého města. Mezi kamennými domy se nečekaně objevují vyhlídky na moře, na Pizzomunno i na samotné město.
Blíže k moři, na skalnatém výběžku s kostelem svatého Františka, je k útesům doslova přilepena typická rybářská chýše. Podobné stavby, zvané trabucchi, jsou rozeseté i jinde podél pobřeží. Zdejší rybáři z nich pomocí dlouhých ramen, lan a kladek spouštěli sítě do moře a lovili ryby, aniž by museli vyplout na často neklidné vody.
Vedle historického jádra má Vieste i novější část u přístavu. Obě části spojuje schodiště plné srdíček, jsou zde i malé kavárničky, lákající posedět a otevřené i na přelomu roku – kdy je zde opravdu turistů pomálu. Samozřejmě jsme si kávu a nějaký ten zákusek neodpustili.
Zkrátka návštěvu tohoto městečka jsme si skutečně vychutnali a strávili zde celý zbytek dne a terpve za soumraku zamířili dále.
Monte Sant’Angelo (6)
Když jsme pak pozdě večer stoupali po silnici SP55 od úrovně moře vzhůru k Monte Sant’Angelo na italském poloostrově Gargano, měli jsme pocit, jako bychom mířili do nebeského města. Skrze tenkou vrstvu mraků nad námi, jakoby se vznášelo, prosvítalo osvětlené sídlo přilepené ke skalnatým svahům a s každou další prudkou zatáčkou se zdálo blíž a blíž. Atmosféra byla zkrátka magická.
A pak — po zdolání nespočtu serpentin, při nichž jsem místy řadil až na jedničku a zuřivě točil volantem, popřípadě pouštěl rychleji se pohybující malá auta místních — se město před námi konečně naplno otevřelo. Osvětlené bílé domky natlačené na svah, skutečné město v oblacích, které pluly kolem nás… alespoň takový jsme v tu chvíli měli pocit a snad i štěstí na ty správné kulisy přírody. Čekalo nás nádherné místo na stání a přespání na samém okraji ikonické čtvrti Junno, odkud se ráno nabízel dechberoucí pohled na východ slunce i zátoku hluboko pod námi — pohled z nebes na hemžení lidského světa dole.
Hned po zaparkování jsme zkontrolovali místní události a zjistili, že se zde koná bezplatný kostel v hale přímo na kostelem v jeskyni. Takže jsme se ještě večer vypravili za kulturiním zážitkem.
Samotné městečko, se svým labyrintem schodišť, která zde často nahrazují klasické ulice, a s unikátním kostelem v jeskyni (či spíše nad jeskyní), v nás zanechalo ještě hlubší dojem umocněný vánoční atmosférou. K včerejší návštěvě hudebního vystoupení s klasickými italskými melodiemi, se přidala posléze i snídaně v kavárně mezi místními, mše v kostele i vyhlídky z místního hradu do širokého okolí.
Zkrátka — Monte Sant’Angelo se pro nás stalo jedním z vrcholů naší vánočně-novoroční cesty. Při toulkách po Garganu jeho návštěvu doporučuji nevynechat, zdánlivě nekonečné stoupání do výšky přibližně 800 metrů nad mořem za to za nás rozhodně stojí.
San Giovanni Rotondo aneb Otec Pio (7)
Při cestování po Itálii – a zejména po Apulii – je téměř nemožné nenarazit na připomínku otce Pia. Nejčastěji v podobě sochy na náměstí, u kostela nebo u silnice. A pokud už jste v Apulii, jen těžko vynecháte město San Giovanni Rotondo, kde se nachází velký poutní areál zasvěcený jeho památce. Po smrti otce Pia v září 1968 se jeho hrob stal jedním z nejnavštěvovanějších poutních míst v Evropě. Klášter v San Giovanni Rotondo dnes každoročně navštíví miliony poutníků z celého světa.
My jsme sem dorazili na konci prosince 2025, spíše jako zvědaví cestovatelé než jako poutníci. S parkováním obytným autem nakonec nebyl velký problém. Na vytipovaném parkovišti na Via Ligabue se sice zrovna konal trh, takže stát tam nešlo, ale volné místo jsme našli hned za blokem domů u sportovního areálu. Menší parkoviště přímo za domy je vhodné spíše pro vozy do 6 metrů, o kousek dál na Viale della Gioventù je ale velké parkoviště, které bylo v době naší návštěvy úplně prázdné (je i na Park4Night). V okolí je navíc více míst, kde lze stát, a několik placených stellplatzů nabízí i servis – počítejte zhruba s 20 € za noc včetně servisu.
Samotný Padre Pio je známý především tím, že se na jeho těle objevila stigmata – rány odpovídající zraněním Ježíše Krista při ukřižování. Objevila se během modlitby v roce 1918 a zůstala na jeho těle téměř padesát let, až do jeho smrti. Byl také velmi vyhledávaným zpovědníkem a lidé za ním přijížděli z celé Evropy. Jeho nejznámější výrok zní: „Prega, spera e non agitarti.“ (Modli se, věř a nedělej si starosti.)
Poutní areál je rozsáhlý, částečně skrytý i pod zemí, kde je i hrobka otce Pia. Počítejte, že návštěva zde zabere v rychlém tempu cca 1,5 hodiny, při prohlídce všeho i 3-4 hodiny. Mimo staršího i nového kostela je zde samotná krypta, k tomu i muzeum se spoustou fotografií a zachovanou celou otce Pia, „knihovna“ obsahující jeho korespondenci a mnoho dalšího. Po celou dobu budete narážet na jeho obrazy, sochy, fotografie…..
Padre Pio ale nebyl jen mystik. V roce 1956 založil velkou nemocnici Casa Sollievo della Sofferenza – „Dům úlevy od utrpení“. Dodnes patří mezi největší nemocnice v jižní Itálii. Stojí hned naproti poutnímu areálu na svahu a už z dálky je vidět, jak obrovský komplex to je. Nemocnice má přibližně 900 lůžek ve 30 odděleních, ročně zde proběhne kolem 57 tisíc hospitalizací a více než 1,3 milionu ambulantních vyšetření. Samotné město má cca 26 000 obyvatel, je tedy jasné, že zařízení obsluhuje celý velký region.
Od poutního areálu vede také křížová cesta, která stoupá borovicovým hájem do svahu. Cesta nahoru je klidná a nabízí pěkné výhledy do okolní krajiny – ideální místo na krátkou procházku a chvíli ticha. Do historického centra obce je to od poutního areálu i nemocnice docela kus cesty, zhruba dva kilometry a nevim, zda to za to stojí, nic nás zde až tak neoslovilo, jen v porovnání s poutním areálem zde bylo mrtvo a prázdno. Jezdí sem i místní linka (pravděpodobně bezplatná), ale na konci prosince byl její provoz dost omezený. V jiném období to může být jiné, každopádně v Itálii najdete mnoho starých měst, která jsou architektonicky výraznější.
Jak slunce ustoupilo tmě, tak jsme nasedli do auta a vydali se do přístavu Manfredonia. Chtěji jsme zde původně přespat, ale moc se nám zde nelíbilo, tak jsme se vydali dále po pobřeží s tím, že přespíme někde blízko Barletty. P4N nabízel mísa podél pobřežní silnice, ale varoval, že místo je hojně využívané místními, kteří se zde v autech oddávají milostným hrátkám. Doufali jsme, že to snad koncem prosince platit nebude, ale marně. Najít místo bylo proto krajně obtížné, ale nakonec se to podařilo.
Castel del Monte (8)
Pokud se vám někdy dostane do ruky jednocentová euro mince italského původu, tak jej na ni uvidíte – hrad Castel del Monte. Je to jeden ze známých symbolů Apulie a od roku 1996 je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. My si k němu zajeli v rámci našeho toulání po podpatku italské boty. Zaparkovat zdarma lze na malém parkovišti, na které narazíte ještě před odbočkou k hradu směrem od města Andria. Ale v okolí jsou dvě stání pro karavany, samozřejmě placené, nabízející i služby, pokud by měl někdo zájem.
Z místa, kde jsme zaparkovali, lze vyrazit přímo do kopce vzhůru k hradu, je to ale docela pěkné stoupání, případně zvolit mírnější cestu podél silnice, až narazíte na odbočku k hradu. Tou jsme se vraceli a je co do sklonu mnohem vhodnější, byť delší. Vstupné do hradu stojí na osobu 10 €. Toalety pouze placené. Z kopce, na kterém hrad stojí, je pěkný rozhled do okolní krajiny, z velké části se jedná o národní park. Více viz https://aditusculture.com/…/mus…/castel-del-monte-andria
Hrad byl postaven ve 13. století, za vlády císaře Fridricha II. Štaufského. Upoutá hned několika věcmi – má unikátní osmiúhelný půdorys, osmiboký je nejen samotný hrad, ale i jeho osm věží a vnitřní nádvoří. Tato geometrická dokonalost prý nemá v evropské hradní architektuře obdoby. K tomu postrádá jakékoliv typické obranné prvky, které byste u hradu hledali, chybí tedy příkopy, padací mosty a není zde ani žádné nádvoří s hospodářskými budovami. To vede ke spekulacím ohledně funkce hradu, dnes se odborníci přiklánějí k tomu, že šlo spíše o reprezentativní stavbu nebo lovecký zámeček.
Dnešní interiér je strohý, mne se při jeho prohlídce vybavili knížky o rytířích, které jsem kdysi četl, takhle nějak jsem si ty místnosti představoval. Ale původně byl prý bohatě zdoben, byl zde mramor, mozaiky na stěnách i stropech. Nicméně vše se v průběhu času „poztrácelo„. O historii i výzdobě hradu informují tabule v jednotlivých místnostech, lze si stáhnout i aplikaci/odkaz na stránky, která vám totéž a něco málo navíc zobrazí i na telefonu i s překladem do češtiny – což je takový tip pro ty, co neumí italsky nebo anglicky (jen v těchto jazycích jsou informační texty na hradě).
Servis v Acquaviva delle Fonti
Přišel také čas udělat servis, vypustit odpady a doplnit vodu. Což v prosinci může být problém, servisní místo jsme našli až v Acquaviva delle Fonti. Doporučuji s sebou mít drobné, voda teče pomalu a peníze, respektive mince, ubývají rychle.
Polignano a Mare (9)
Městečko, které asi nikdo při návštěve Apulie nemine. Dle doporučení průvodců jsme zaparkovali na Piazzale Marco Polo (placené) a do vlastního centra městečka se vydali po pobřežní promenádě, cca kilometr a půl. Centrum za to rozhodně stojí, už jen kvuli pohledu z mostu na kamenitou pláž přímo v centru. Jde k ní i sejít. Bylo zde rušno, ale také spousta příležitostí potěšit naše chutě. Mimo zmrzlinu či kávu jsme si dali i nějakou tu rybí specialitku v místním bistru síte Pescaria https://www.pescaria.it/en/our-restaurants.html.
Za mostem pak lze najít i sochu zpěváka Domenica Modugna, který se v roce 1958 proslavil písní „Nel blu dipinto di blu“ (známým také jako „Volare“). I odtud se nabízí krásné výhledy na město u moře, procházku po zdejších útesech bych si rozhodně nenechal ujít.
Nicméně čas letěl a zrovna tady se nám moc nocovat nechtělo, bylo zde velmi rušno. A protože dalším cílem bylo Alberobello, přejeli jsme k němu.
Alberobello (10)
Tohle město je od roku 1996 zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO díky domům, kterým se říká trulli. Ne že byste je nenašli jinde, jsou i v okolních městečkách a vesnicích, ale tady je jich pohromadě asi bezkonkurenčně nejvíce, včetně jednoho dvoupatrového a kostela. A co to vlastně Trulli jsou? takové kulaté bílé domky s kuželovitou kamennou střechou, postavené bez malty – původní stavitelé se takto vyhýbali placení daní
Co jsem podcenil, byla skutečnost, že tohle město patří k nejnavštěvovanějším cílům v jižní Itálii. A italští karavanisté období mezi Vánoci a Novým rokem využívají k cestování. Důsledkem tak bylo, že když jsem kolem páté dorazil na karavanové stání (https://www.parcheggioalberobello.it/) s 30-ti místy, bylo plně obsazené. Je to nejvhodnější místo pro poznávání Alberobella, hned na kraji historické čtvrti. Nicméně zůstat jsme zde nemohli a místo jsme našli až na parkovišti na kraji městečka. I zde tedy bylo dost plno, veškerá místa byla obsazena obytnými auty, naštěstí se nám podařilo vmáčknout se do rohu. Parkovné zde stálo do poledne následujícího dne 15 euro, takže nakonec jsme něco, byť nechtěně, ušetřili – na zmíněném karavanovém stání se platí za 24h cca 25 euro. Nevýhodou našeho místa byla ale vzdálenost, do středu městečka. to bylo dále.
Nicméně alespoň jsme poslechli rady z různých web stránek a na prohlídku městečka jsme si přivstali, abychom si jeho krásy vychutnaly co nejvíce v klidu. Což se povedlo, mnoho uliček jsme si prohlíželi po ránu zcela sami a vychutnali si i východ slunce nad střechami…. včetně vydatné snídaně v Cosi Com’era na rohu Pizza del Popolo. To je jedna z výhod cestování s obytným autem – lze stát blízko vyhledávaných atrakcí, ráno si přivstat a vychutnávat si i několik hodin místo bez lidí a zástupů turistů. Prázdné uličky, bezproblémové focení, krásné ranní sluníčko….
Jak čas postupoval, přibývalo lidí. Půl dne nám na prohlídku městečka bohatě stačilo, včetně návštěvž místného kostela, který se připravoval na svatbu a prohlídku dvou patrového trulli domku Sovrano za ním. Zaplacené parkovamí jsme zkrátka využili do poslední minuty. Škoda jen, že se nám nepodařilo dostat se na to stání, to je pro poznávání tohoto místa to nejlepší, co může být.
Locorotondo… nebo spíš Lotrondo? (11)
Kousek od kouzelného Alberobella leží Locorotondo. Městečko, které jsme si soukromě překřtili na Lotrondo – inspirováni loupežníkem z filmu Lotrando a Zubejda. Proč? Dostanu se k tomu níže.
Locorotondo mělo být vítaným protipólem k rušnému Alberobellu, s méně turisty a kompaktnější. Což splnilo, navíc nabízí hezké výhledy do okolní krajiny z Garibaldiho parku nebo při procházce po via Nardelli. Odtud se otevírá panorama zvlněného údolí Valle d’Itria plného trulli domečků.
Pro nás karavanisty to zpočátku vypadalo slibně. Vyhrazené parkoviště pro obytná auta, podle recenzí hodinové parkovné za 1 €. Automat sice nefungoval, pečlivě zabalen do kartonu, ale v zimě je to v Itálii běžné, často se mimo sezónu neplatí. A Locorotondo nepůsobilo nijak extra turisticky.
Po prohlídce města, lehkém jídle a necelých třech hodinách se vracíme k autu…a v tu chvíli přichází muž celý v černém s platebním terminálem. A domáhal se placení parkovného s tím, že hodinové parkovné zrušeno a nově se platí paušál za den: 10 € ve všední dny a 20 € o víkendech a svátcích. Bez ohledu na to, jestli stojíte hodinu nebo celý den. Informace jen na vyhlášce na sloupu na protějším konci parkoviště, kam nás zavedl.
Zaplatil jsem, ale nezapomněl mu sdělit, co si o podobných praktikách myslím – a samozřejmě to také napsat do hodnocení . Nejsme sami – i proto bylo v lednu 2026 kóre parkoviště na P4N zhruba 2,27 bodu.
Dát 20–40 € za přenocování (pokud se ráno zdržíte déle) a při krátké zastávce, kdy ve městě stejně utratíte peníze, být ještě „natažen“ na parkovném…..to prostě zanechá pachuť. Krásné město jen škoda přístupu. A proto jsme si Locorotonda překřtili na Lotrondo. I přesto, že asi od konce ledna se opět vracejí k hodinovému zpoplatnění….
Ostuni (12)
Ostuni se přezdívá „Bílé město” – „La Città Bianca”. Bílá barva domů historického centra je vidět už při příjezdu, zaparkovat zde obytku nebyl problém, parkoviště je pod hradbami, mimo sezonu neplacené a do centra je to jen kousek. Úzké malebné uličky, strmé schody, kompaktní bludiště a výhledy do kraje z hradeb. To je ve zkratce Ostuni.
Pozdně gotická katedrála, zasvěcená Panně Marii, stojí na nejvyšším místě na malém náměsti náměstíčku – návštěva rozhodně stojí za to už jen proto, že vše je zde doslova na pětníku. Za hradbami se pak rozprostírá moderní město, ale tomu jsme příliš pozornosti nevěnovali a rozjeli se do Brindisi.
Brindisi (13)
Primárně jsme sem zamířili kvůli servisu, ale nakonec zůstali déle a místo si prohlédli. Servisní místo funguje perfektně, nabízí jak vyprázdnění odpadních vod, tak i doplnění vody. Což se líbilo i té krásnější polovičce posádky, která si zde mohla konečně umýt vlasy a neohlížet si přitom na spotgřebu vody. Navíc lze vůz na poměrně velkém parkovišti odstavit a vydat se na prohlídku města. A ta stojí za to.
Zaujme jak historické centrum města, nákupní třída a nebo krásné nábřeží s výhledem na Pomník italského námořníka – přes padesát metrů vysoký monument. Večení prohlídka stačila, i když by se zde určitě dalo strávit více času. Jen ty zimní dny jsou krátké….
A my se museli vydat dále, čekala nás přejezd do Lecce.
Lecce – barokní perla na jihu Itálie (14)
Uprostřed poloostrova Salento, v Apulii, na podpatku italské boty, leží Lecce. Lákalo nás především svou pověstí Florencie jihu. To je ale poměrně vzdálené přirovnání – Florencie je velké město s bohatým renesančním dědictvím – a přezdívka Lecce se váže spíše k architektuře. Tak jako je Florencie bohatá na památky a považována za kolébku renesance a renesanční architektury, je Lecce pokladnicí svébytného architektonického stylu nazývaného lecceské baroko. To se v historickém středu města koncentruje v nebývalé míře.
Do Lecce jsme přijeli pozdě v noci, za poměrně hustého deště. Spíše osvěžujícího – po dni plném slunce nás zastihl na cestě mezi Brindisi a Lecce. Silnice má označení SS613 a jde o rychlostní čtyřpruhovku. Maximální povolená rychlost je podle značení 110 km/h, místy i 90 km/h, což ovšem menším italským autům – včetně policejních – nijak nebrání jet výrazně rychleji. Řidiči si z toho zjevně nic nedělají.
Místo na přespání jsme si vytipovali dopředu pomocí P4N. Hledali jsme klidné a bezpečné místo, takže volba padla na stání naproti hotelu Hilton (https://park4night.com/en/place/576097). Bylo zde opravdu ticho a do centra města to nebylo nijak daleko pěšky.
Historickým jádrem se lze mezi starou zástavbou volně toulat, vstupy do nejvýznamnějších barokních kostelů jsou však zpoplatněné. My jsme si koupili společný lístek do všech hlavních barokních památek v centru, včetně vstupu na vyhlídkovou věž katedrály. Za 21 € na osobu jsme získali vstup do těchto objektů:
- Katedrála (Duomo) – hlavní chrám města Lecce, včetně vyhlídky ve zvonici
- Basilica di Santa Croce – jeden z nejkrásnějších barokních chrámů v Itálii
- Chiesa di Santa Chiara – menší, ale výtvarně velmi hodnotný barokní kostel
- Chiesa di San Matteo – zajímavá barokní stavba s dynamickou fasádou
- Antico Seminario (Starý seminář) – budova s nádherným klášterním nádvořím
- Museo di Arte Sacra (MuDAS) – muzeum sakrálního umění s církevními artefakty a výtvarnými díly
Výhodou lístku je jeho platnost až 15 dní, my jsme ale vše zvládli během jednoho dne. Lze si stáhnout mobilní aplikaci, která v jednotlivých objektech spouští audioprůvodce – doporučuji tedy vzít si sluchátka (my je měli). Výklad bohužel není v češtině, ale angličtina je velmi srozumitelná a navíc je doplněna textem, který si lze přímo v telefonu přeložit. Součástí nahrávek je i hudba, která vhodně dokresluje atmosféru navštívených památek.
Mimo baroka je v Lecce ještě jedna rarita – tradice papírového kašírovaní, kdy ze směsi papíru (často staré noviny) a lepidla vznikají sošky, loutky a figuríny (s drátěnou kostrou) a nebo se vytváři iluze dřevěných stropů (v některých navštívených kostelech na to průvodce výslovně upozorňoval). Nicméně mistrů v oboru rapidně ubylo, i tak lze na prodejnu a dílničku sem tam narazit. Zajímavé, co vše lze vyrobit z obyčejných novin…
V centru Lecce lze narazit i na římský amfiteátr z 2. století n. l. Odhalena je asi třetina původní stavby, téměř celý si jej lze prohlédnout zdarma z Piazza Sant’Oronzo. Vstupné do odkryté části je spíše symbolické – 5 € – a o mnoho víc než z volně přístupných míst stejně neuvidíte. Trochu skryté je pak římské divadlo, to se opravuje (no spíše je zavřené a nic moc se tam neděje), ale při troše hledání šlo najít průhled na tuto památku skrytou v okolní husté zástavbě. Ostatně podobně jako na amiteátr, i něj se narazilo až v době nedávno, při stavebních pracech.
Dostat se na výhled z katedrální věže nebylo úplně snadné. Dopoledne byla věž zavřena, prý technická porucha na výtahu. Zprovoznili ji až odpoledne, po jedné hodině, kdy jsme se konečně, snad napotřetí dočkali a pustili nás nahoru. Nabízí pohled na celé město. V době naší návštěvy zde poměrně foukalo a upřímně řečeno – viděl jsem už hezčí městská panoramata, takže lehké zklamání. Ale opravdu jen mírné.
Za historickým jádrem následuje moderní zástavba, kde se občas objeví i zajímavé detaily – například figuríny dělníků odkazující na slavnou fotografii ze stavby newyorského mrakodrapu. Toulání městem poslední den roku 2025 nám zabralo prakticky celý den (ne náhodou vstupenka neplatí jen jeden den; navíc nikde nebylo plno). Dokážu si ale představit strávit v Lecce klidně i dva nebo tři dny.
My jsme se však chtěli vyhnout oslavám Nového roku uprostřed městské zástavby, a tak jsme na večer vyjeli přenocovat k pobřeží. Silvestrovské oslavy jsme už v Itálii zažili – a dáváme přednost klidu před zvukem frontové linie.
SIlvestr na pobřeží (15)
Silvestrovskou noc jsme přečkali na malém parkovišti u pláže na břehu Jaderského moře, jen kousek od silnice SP 366. Přenocování je známé i mezi karavanisty (např. na Park4Night – (https://park4night.com/en/place/17902)), ale příjezd k němu není úplně samozřejmý – úzká přístupová cesta se vine mezi vysokým rákosím a tvoří ji jen zpevněný povrch plný děr. Naštěstí nejsou ani hluboké, ani příliš časté, takže se to dá zvládnout bez většího stresu.
Parkoviště bylo úplně prázdné, pláž doslova pár kroků od auta a silvestrovskou noc jsme tu strávili naprosto sami. První lidé se objevili až druhý den kolem poledne. Z pobřeží byl navíc krásný výhled do Albánie na protějším břehu moře – tiché, skoro symbolické místo pro vstup do nového roku.
Roca (16)
Po klidné noci jsme se vydali na cestu podél pobřeží a jeho přírodních krás. První zastávkou bylo parkoviště v Roca a následně pěší výprava kolem Roca Vecchia směrem ke slavné Grotta della Poesia Grande.
Archeologická plocha v Roca Vecchia je běžně přístupná za poplatek, ale na Nový rok byla zavřená. Dá se však obejít podél pobřeží, což rozhodně doporučuji – nejenže tak uvidíte většinu naleziště, ale zároveň se naplno seznámíte s členitým a velmi pestrým pobřežím. Při troše štěstí objevíte i vstup do umělé jeskyně, odkud se otevírá „skalní oko“ s nádherným výhledem na moře.
U archeologické zóny je sice parkoviště, ale platí zde zákaz stání obytných vozidel, který jsme respektovali. Po obejití Roca Vecchia jsme plynule přešli do další části pobřeží ke Grotta della Poesia Grande – přírodní krasové jeskyni, která je otevřeným tunelem propojena s mořem. Vstup je zde obvykle placený, ale na Nový rok jsme měli štěstí a prošli jsme se tu zdarma. I bez koupání stojí tohle místo za návštěvu – jen se zastavit, dívat se dolů do tyrkysové vody a vnímat klid okolí.
Sant’Andrea – oblouk lásky (17)
Další zastávkou bylo Sant’Andrea, známé skalními útvary a kdysi i tzv. Obloukem lásky. Ten se však bohužel 14. února 2026 při bouři zřítil. Parkování obytných vozů je zde komplikované – na jediném parkovišti platí zákaz stání obytných vozidel. Vzhledem k minimálním alternativám jsme se, stejně jako několik dalších karavanistů, rozhodli zákaz nerespektovat – ostatně vše v okolí bylo uzavřeno. Procházka kolem pobřeží byla spíše kratší, takže jsme se tu dlouho nezdrželi. V sezóně je zde otevřen kemp, ovšem poměrně drahý – 24 hodin vyjde zhruba na 40 €.
Otranto (18)
Pak už následoval přesun do Otranto. Parkování u přístavu bylo bez větších problémů a do historického centra jsme se prošli příjemnou cestou podél zakotvených lodí. Na konci přístavu, těsně před mohutnými hradbami, stojí neobvyklý památník L’Approdo. Opera all’Umanità Migrante. Využívá vrak albánské hlídkové lodě, která 28. března 1997 narazila do italské válečné lodi a potopila se – tragédie si tehdy vyžádala desítky obětí, převážně žen a dětí. Umělecké dílo proměňuje trup lodi pomocí skla a oceli v symbolické „nové plavidlo“, které dál pokračuje ve své cestě – tentokrát jako poselství naděje, solidarity a lidské důstojnosti. Křehkost skla připomíná zranitelnost lidí na útěku i nejistotu jejich osudů (toliko citace wikipedie).
Otranto je považováno za nejvýchodnější město Itálie a po staletí představovalo důležitý most mezi Apeninským poloostrovem a Balkánem. Jeho dominantou je katedrála Santa Maria Annunziata s unikátní mozaikovou podlahou a podzemní kryptou. Městečko působilo klidně a přívětivě a z hradeb se otevíraly krásné výhledy na moře.
Santa Cesarea Terme (19)
Posledním cílem dne byla Santa Cesarea Terme – elegantní lázeňské městečko proslulé termálními prameny a výraznou orientálně laděnou architekturou. Nejznámější stavbou je Villa Sticchi s nápadnými kupolemi. Placené parkoviště se nachází jen kousek odtud přímo u moře. Prošli jsme se po nábřeží a vyšplhali na vyhlídku zhruba 80 metrů nad hladinou, odkud jsme pozorovali pomalu mizející novoroční slunce. A právě tady, v tichu a zlatavém světle podvečera, náš první den nového roku krásně skončil.
Santa Maria di Leuca (20)
Tedy ne úplně, rozjeli jsme se ještě k nejjizžnějšímu bodu italského podpatku, do Santa Maria di Leuca. Obytky zde parkovali podél Via Gibacchino Toma – celá délka ulice byla poseta obytkami, sem tam i auty. Nebylo tak těžké uhádnout, co sem lidi přitahuje – pohled na západ slunce. Naštěstí jsme si zde našli místo a mohli se i projít. Narazili jsme i na obytku, ze které koukal pes a kočka – ta se při focení schovala. Ale oba vypadaly jako zkušení karavanisté…
My tak ještě tentýž večer stihli sejíd dolů k centru a projít si ho. Následující den ráno jsme pak sjeli dolů už obytkou, zaparkovali, v místním bistru Caffetteria Martinucci posnídali a rozhodli se před další jízdou zavítat nahoru k majáku a bazilice Santa Maria de Finibus Terrae. Je odtud nádherný výhled jak na městečko, tak na okolní moře. Jen počasí se trochu kazilo.
Pescoluse Beach, přezdívané „Maledivy Salenta“ (21)
Po návštěvě „konce podpatku“ italské boty – městečka Santa Maria di Leuca – jsme se vydali podél západního pobřeží Salenta směrem na Gallipoli. Počasí nám zrovna nepřálo: nízká oblačnost, déšť a silný vítr. Přesto jsme se zastavili na pláži Pescoluse Beach, přezdívané „Maledivy Salenta“.
Podle reklamních fotografií má jít o pás jemného bílého písku s tyrkysovou vodou a téměř karibskou atmosférou. Realita začátkem ledna byla jiná. Prázdná parkoviště řeší problém, kde stát, ale mimo sezonu pláž odhalila svoji odvrácenou tvář – naplavený nepořádek, zbytky plastů a dokonce i vyhozené spotřebiče. V létě zde zřejmě vládne úplně jiná energie, my jsme ale viděli syrovou zimní a neuklizenou podobu tohoto místa.
Gallipoli (22)
Jak jsme pokračovali severněji, počasí se postupně zlepšovalo. U Gallipoli už svítilo slunce, i když vítr zůstával neúprosný. Zaparkovali jsme na parkovišti podél pobřežní třídy Lungomare Galileo Galilei a vydali se pěšky směrem k historickému centru. Až později jsme zjistili, že praktičtější by bylo zaparkovat u přístavu – parkování je sice placené, ale prostor je chráněný před větrem i příbojem. Na jižní straně nás totiž vítr doslova bičoval a mořská voda unášená poryvy dolétala až do přilehlých uliček. Vlny se dramaticky tříštily o kamenné pobřeží – surová, ale o to působivější podívaná.
Historické centrum je od novější části města odděleno mostem ze 17. století a leží na malém ostrově. Název Gallipoli pochází z řeckého Kallípolis – „krásné město“ – a lze mu dát za pravdu. Úzké uličky, barokní kostely, oprýskané fasády domů s balkonky a všudypřítomný výhled na Jónské moře vytvářejí mimořádně fotogenické kulisy. Město si lze vychutnat dvěma způsoby: ztratit se v labyrintu uliček, nebo obejít po obvodu, neboli po nábřeží a kochat se panoramaty moře i blízkým majákem na ostrově. Obojí jsme plně využili, ostatně úzké uličky vás snadno dovedou na nábřeží a naopak, umožní se vám zase rychle vrátit od rozbouřeného břehu zpět do klidu na sebe nalepených staveb.
Stejně jako jinde v Apulii jsme i zde narazili na sochu Pia z Pietrelciny, lidově pátera Pia. Zaujalo nás ale i pečlivě udržovaný starý Fiat, který působil jako rekvizita z italského filmu. Nebo netradiční betlém se sochami v životní velikosti instalovaný v přízemí jednoho z domů, do něhož bylo možné vstoupit a projít si jej.
Dominantou vstupu do starého města je pevnost Castello Angioino-Aragonese, kde jsme si po procházce historickým centrem dali malé občerstvení. Poté jsme se vraceli do modernější části města, jejíž osu tvoří Corso Roma – hlavní třída plná obchodů a kaváren. Nicméně začátkem ledna působila trochu ospale. Zastavili jsme se i v pobočce Martinucci Laboratory na zmrzlinu. Ta sice nebyla vyloženě špatná, ale na italské poměry spíše průměrná – příště bych dal přednost menší lokální „gelaterii“.
Prohlídka Gallipoli nám zabrala celé odpoledne. Při zapadajícím slunci jsme se ještě přesunuli do nedalekého Santa Maria al Bagno, kde jsme chtěli využít servisní místo. To bylo bohužel zavřené a mimo provoz, a tak jsme si alespoň vychutnali dramatický západ slunce nad Jónským mořem – a to byla naše tečka za větrným, ale také slunečným dnem.
A pak se vydali po ryuchlostních silnicích pres Lecce zpět do Brindisi, kde jsme potřebný servis provedli na již známém místě.. A pak zamířili zpět domů, tedy vzhůru po italském pobřeží.
Výhodu Apulie je možnost se zcela vyhnout placeným dálnicím. Pobřežní SS16 je v podstatě dálnicí (a podobných rychlostních silnic je zde více) a není tak moc důvodiu využít placenou A14 – leda pokud tedy někdo opravdu spěchá. Což nebyl náš případ. Dojeli jsem tedy až k městu Foggia a zde se rozhodli odbočit z hlavní trasy, přespat a ráno prozkoumat vesničku Pietramontecorvino.
Pietramontecorvi (23)
Vesnice s asi dvěma tisícovkami obyvatel patří do sítě „I Borghi più belli d’Italia“ (Nejkrásnější vesnice Itálie), která sdružuje malé historické obce s výjimečně zachovaným centrem. Pietramontecorvino si místo v této síti vysloužilo díky středověkému jádru Terravecchia, normanské věži a typické kamenné architektuře nalepené na svah, kde jsou staré domky propojené sítí schodišť.
Na místo jsme přijížděli v noci na předem vytipované stání přes P4N. Jenže právě přecházela fronta doprovázená poměrně silným větrem. V noci jsme si tak užili pořádné foukání — tak silné, že dokonce odneslo signální ceduli na víku „rakve“ připevněné k zadní části auta. Přitom byla uchycená poměrně festovně a až doteď s ní nebyl problém. Naštěstí jsem ji našel u blízkého plotu a pro jistotu ji zpět přidělal i pomocí lepicí pásky. Vítr samozřejmě lomcoval celým autem; vyloženě nebezpečné to nebylo a podle předpovědi se měl k ránu uklidňovat, i tak byla noc zajímavá. Zatímco já spal celkem klidně, partnerka to nesla o něco hůř.
Ráno nás přivítala ještě trochu zamračená obloha, brzy se ale objevilo slunce a při procházce obcí se otevřely až kýčovitě malířské výhledy na okolní kopce a políčka. Díky poloze na svahu se nabízejí panoramata kopcovité krajiny Monti Dauni. Byli jsme tu nejspíš jediní turisté; ranní posezení v kavárně jsme si tak užívali jen ve společnosti místních, kteří se postupně střídali.
Centrum vesnice je malé a projdete ho za chvíli, včetně okolí. Právě se tu navíc investuje do úpravy potoka a místního parku, takže je část oblasti spíš staveniště. Kousek od místa, kde jsme přenocovali, je i malé workoutové hřiště. Nejsem si úplně jistý, zda bych návštěvu vyloženě doporučil, ale pokud si chcete užít starou zástavbu ve strmých uličkách bez turistů, rozhodně to není špatné místo. Jen trochu stranou tradičních cest.
Návrat se zastávkou v outletech u Benátek
Po prohlídce vesničky jsme se vrátili na náš kurz směr domov, v San Severo dotankovali plnou (na kraji města byla čerpací stanice s poměrně výhodnou cenou, doporučuji používat aplikaci ), posléze najeli na placenou dálnicí A14 a uháněli domů.
Po cestě jsme se zastavili ještě na krátkou procházku v Pescara, zde jsem zaparkovali ve východní části města, přešli přes více jak 400 metrů dlouhý visutý most pro pěší a cyklisty přes stejnomennou řeku, která zde ústí do moře ( tento most je prý jeden z největších v Evropě daného typu). Na nábřeží si pak v restauraci Panta rei Beach dali večeři a vyrazili dál nahoru na sever.
Přenocovali jsme na parkovišti u moře v lidubprázdném Lido di Spina nad Ravennou, ráno pak ještě za Benátkami strávili nějakou tu hodinu v místních outletech a pak nás už čekal jen návrat večerní a noční tmou domů.
g
