Po návštěvě Roháčů jsme ujeli jen kousek – na další den jsme měli naplánován výlet do dolin – Kvačianské a Prosiecké. Na Park4Night lze najít hned dvě parkoviště, jedno u Kvačan a druhé u obce Prosiek. Jenže cesta tam by znamenala vlastně návrat a přejezd z Oravy do Liptova. A to se mi nechtělo, vyhledal jsem si tedy parkoviště v obci Velké Borové a stálo to za to.
Parkování ve Velké Borové
Už samotná příjezdová cesta dává tušit, že se jede někam, kde lišky dávají dobrou noc. Občas trochu rozbitá a poté, co se mine odbočka na Malou Borovou, bere cesta kopce nekopce téměř přímo – pravda, trochu se klikatí, ale strmá je dost. Ale nic, co by se nedalo zvládnout – problém to nedělalo ani vestavbě a ani velká obytka se tady nemusí bát.
Samotné parkoviště je prostorné, při příjezdu bylo tak z poloviny obsazené, ale večer jsme tam zbyli sami. Není zde ani nijak rušné, přeci jen je to na okraji obce, takže sem tam tam turisté, občas přejede místní atrakce – doprava pro turisty od ústí Kvačinskej doliny do místního občerstvení.
Parkoviště má navíc i malý altánek s možností posezení, k dispozici je zde kontejner na odpadky a informační cedule s přehlednou mapkou turistických cest plus kniha hostů. Zkrátka velmi pěkné místo. A navíc – zdarma. Na „dolních“ parkovištích, u Kvačan a Prosieka se minimálně v sezóně platí, cca €3. A v noci lze ze zadních okének vestavby pozorovat světýlka z hřbitova na strání hned naproti parkoviště.
Kvačianská dolina
Noc propršela, ale do půl deváté ráno ten hlavní příval ustal a dalo se vyrazit. Během dne se ale deštivé ráno proměnilo v polo slunečný den a na řadu přišel i opalovací krém.
V plánu jsme měli okruh Kvačianskou dolinou, pak přechod směr Prosiek a následně Prosieckou dolinou nazpět.
Většina návštěvníků asi začíná svůj výlet v Kvačanech, takže všechno co následně popíši, bude z jejich pohledu od konce. Ale my do Kvačianskej doliny přišli ‚zhora‘ a tak první velkou atrakcí byl vodopád a rokle.
Následovaly mlýny v Oblazech – je to zážitek vidět mlýn v provozu a mít možnost projít vodní tříští kolem mlýnského kola. Vše je popsané na informačních cedulích a do celého mlýnského objektu je vstup volný. Před mlýny se pak pasou kozy, přecházejí kočky a zobou slepice a tím vším protéká říčka Kvačianka.
Ta je i důvodem, proč se od mlýnů cesta prudce zvedá. Říčka se zařezává do skal a tak stezka musí nahoru. Dokonce zde kdysi vedla regulérní silnice a jezdila zde auta. Což se zdá k neuvěření – cesta je dost strmá a vede dost vysoko, navíc se nezdá ani kdovíjak široká. Na tenhle fakt ale upozorňují i cedulky kolem cesty. Dneska jsou zde jen turisté – dopravu převzala silnice 584, po které jsme ostatně od Liptovské Mary i přijeli.
Po cestě dolů nás čekalo několik vyhlídek – jsou zde dvě umělé vyhlídkové plošiny, které nabízejí výhled do soutěsky v hloubce pod námi a pak několik přírodních. Atrakcí je i tzv Jánošíkova hlava.
Jak jsme sestupovali dolů, turistů valících se nahoru, přibývalo. Asi je Kvačianská dolina oblíbené. Parkoviště dole už bylo plné, auta parkovala snad všude – což jsme už tušili v závěrečné fázi cesty dolů, kdy lidí šlapajících do kopce proti nám bylo více než dost.
Přechod Kvačany – Prosiek
My ale dole, hned po ceduli označující začátek obce Kvačany, odbočili na žlutou, směr Prosiek a byli sami. Stezka se v první části poměrně strmě zdvihne, ale pak prakticky sleduje vrstevnici na rozhraní pole a lesa. A nabízí výhledy na Roháče a na Liptovskou Maru. Jen je na jih, takže slunce, které už definitivně zvítězilo nad ranní zataženou oblohou, do nás pěkně rvalo. Přechod trvá něco přes hodinu, nám to se zastávkami na focení i jídlo vzalo téměř dvě. Stezka končí sestupem ke vstupu do Prosiecké kotliny.
Prosiecka dolina
Před začátkem kotliny jsou jak jinak umístněny informační cedule, kde si lze přečíst mnoho zajímavého o kotlině a historii.
Samotný vstup do kotliny je ohromující – úzkým kaňonem nazývaným Vrata. Pak následuje cesta v a kolem kamenitého koryta potoka, někdy je nutné si pomoci řetězy. Údolí se nakonec otevře, aby se pak opět zúžilo a před svým koncem ještě nabídlo svůj vlastní vodopád. Musí se k němu odbočit z hlavní cesty a v době naší návštěvy moc vody nebylo. Ale pokud by bylo, asi by to bylo monumentální.
Kotlina je pak ukončena žebříky a jsme opět na Oravě. Cesta zpět k autu, zaparkovanému ve Velke Borové vede po louce s výhledy na celé údolí obce a Roháče.
Závěr
Byl jsem překvapen, jak málo jsme v Prosiecké dolině potkali lidí. Přitom je to mnohem zajímavější oblast než Kvačianská dolina – místo cesty lesem s málo výhledy nabízí rozmanité scenérie, od soutěsky, přes nutnost přehopkání nad potokem, po cestu kamenitým korytem až po žebříky na konci. Ale nic těžkéhoů – tohle zvládne i průměrný turista.
Líbil se mi i směr, který jsme zvolili. Mlýny na konci Kvačianskej doliny jsme si užívali téměř sami, nezáživná cesta lesem pro nás vedla směrem dolů a stoupání Prosieckou dolinu je bezbolestné. Ani nevíte jak a jste nahoře a cesta je úžasně poutavá.
A na konec pár odkazů na stránky s dalšími informacemi:
- Kvačianská dolina
- Prosiecka dolina
- Velké Borové
- Neznámé perly Slovenska. Výlet do krásných soutěsek Chočských vrchů (idnes)
A několik odkazů na jiné blogy, které tohle místo také popisují:
Shodou okolností vyšlo po našem návratu i tohle podařené video:
Silver On The Road 