Overkaravaning v Česku? a co dál…

Před nedávnem vyšel na serveru ekolist.cz zajímavý komentář od Jana Lenarta, Overtourismus v české přírodě. A co dál?. Je to zajímavé počtení a velmi trefné postřehy ohledně aktuálních trendů v turistice. Jenže po přečtení názoru i komentářů mi došlo, že to není jen o turistech, ale stejné postřehy lze přenést i do světa karavaningu. Média i příspěvky na sociálních sítích se v těchto dnech plní jak příspěvky o tom, jak jsou karavany skvělé v této době omezených ubytovacích možností, tak i příspěvky o bezohledném chování a spoušti, kterou tento trend zanechává. Na to následně reagují přímo či nepřímo představitelé místních samospráv i členové karavanové komunity. Jedni hledají řešení obvykle v restrikcích, druzí se snaží upozornit na své kodexy, apelovat na správné chování a nebo upozorňovat, jak to dopadlo jinde – tedy zákazem spaní v obytných vozech či jinými regulacemi.

Hledáš příčinu? Zkus mrknout do zrcadla … a pak se rozhlédni

Ale když se zamyslím nad názory z článku, tak mne napadá nepříjemné a znepokojivá otázka – nejsem já sám tím, kdo k těmto problémům přispívá? Ani ne tak svým chováním – co si přivezu, to si odvezu, snažím se parkovat ohleduplně – ale třeba svým celkovým postojem a i psaním.

Občas napíši na svůj blog příspěvek o navštíveném místě. Tím se to místo u některých ostatních lidí stává známe a probádané a tedy vhodné k návštěvě – jak píše Jan Lenart, někteří lidé zkrátka sledují ostatní a míří stejným směrem a na stejná, již ověřená, místa. Takové místo se pak stává obětí masových návštěv a neodvratně se tam projeví dopady takové turistiky. A to bez ohledu na to, jak moc jsou jednotliví účastníci vychování (natož obeznámení s nějakými pravidly či dnes tak populárními kodexy). Jak se píše v článku odkazovaném v úvodu – jakmile počty lidí v omezeném prostoru překročí určitou hranici, chování se změní – a nikdy k lepšímu.

Minulý rok (2020) tak bylo docela úsměvné pozorovat některé příspěvky v karavanistických skupinách. Jako příklad mi utkvěly v hlavě například příspěvky a fotky na téma "moje obytka a rozhledna Slunečná" a nebo "kempujeme v Bi Village".  Otázky typu "kde parkovat a jak strávit víkend / dovolenou / pár dnů" se objevují na sociálních sítích s železnou pravidelností . Nijak to neodsuzuji, jen to používám jako doklad toho, že  podobné modely chování jako v článku nejsou karavanové komunitě* nijak cizí. 

Také se ovšem přiznám, že tomu trendu snadné a objevené cesty také občas podlehnu. Je mnohem jednodušší jet někam, kam mne nasměroval něčí článek, než pátrat po vlastním místě. Je pohodlné vyhledat si plácek na spaní přes Park4Night. Obojí je sem tam pohodlnější než si trochu zapracovat a použít mapu a hlavu – a to i přesto, že jsem si tipy jak to dělat sepsal. Asi každý člověk, mne rozhodně nevyjímaje, občas podlehne davovému chování a zkrátka „veze se s davem„.

A tak, chtě nechtě, vědomě i nevědomě, přispívám k těm nevítaným dopadům karavaningu. Můj blog nemá žádnou extra čtenost, ale další weby a zejména sociální sítě ano. A v celkovém součtu se z potůčku stávají řeky a posléze záplavy.

Nekonečná spirála

Celý systém turistiky v ČR je dnes neviditelně provázán a vzájemně se ovlivňuje. Jednotliví aktéři si tuhle provázanost často buď ani neuvědomují a nebo nepřipouští – v horším případě se ji aktivně účastní. Veřejné instituce aktivně vyhledávají možnosti reklamy na turisticky zajímavá místa a to mnoha způsoby – třeba podporují blogery, influencery (to je hrozné slovo) či novináře v psaní.

Podporou se myslí minimálně poskytování profesionálně udělaných a editovaných fotografií míst (skutečnost je často jiná), přes pořádání různých placených a předpřipravených pobytů až po normální přímé placení. Dělají si tak reklamu na sociálních sítích, popřípadě takovou „inzerci“ dostávají na zpravodajské weby či tištěných novin, popřípadě nechávají točit cestopisy. Výsledné materiály jsou pak jen jakýmsi podvodem na čtenáře či diváka, který pak na místě zjišťuje, že skutečnost je jiné, jen zřídkakdy tak barevná a zajímavá. To vše nikoliv za soukromé peníze, ale finance jdou jak jinak z veřejných rozpočtů. Něco se trochu vymklo z ruky – centrály cestovního ruchu dělají v mnohém užitečnou práci a poctivou propagaci, ale v některých oblastech jsou dle mého už zkrátka za čarou a místo podpory slouží jako reklamní agentůra. Pryč jsou zde asi definitivně časy dobrodruha Halliburtona, který si své zážitky „odmakal“ a bez pomoci podobných centrál se docela dobře obešel. Ještě že jsou i jiné zdroje informací.

Následně pak ovšem jiný odbor často téže instituce či veřejného orgánu volá po regulaci a zákazech v reakci na problémy, které zvýšená návštěvnost v daných místech po čase přináší. Nezřídka je v tomto opět podporována přímo či nepřímo i těmi, kteří se na propagaci předtím podíleli. Ať je to bloger, youtuber, novinář a nebo třeba Česká televize. Ti všichni tak dostávají příležitost pro další příspěvky „k tématu“.

Někteří se spokojí s prostým konstatováním skutečnosti, jiní přidávají apel k dodržování pravidel a další dokonce sklouznou do pozice spasitelské a ochranářské. Tedy do postoje „chráníme komunitu“ a „dbejte na dobro komunity“. Jenže s komunitou je to složité (viz zvlaštní boxík dole) a tak občas následují reakce o „nevděčné komunitě“. Jiní zase zasvětili svůj čas propagaci karavaningu a zároveň pak rozhořčeně komentují jeho negativní, a asi i nevyhnutelné, dopady. Sami se pak zbavují svého podílu viny konstatováním, že oni přece propaguji „odpovědný karavaning„, popřípadě jinak zdůrazňují, že oni jsou ti jiní a lepší. Víceméně jde nakonec v součtu jen o strhnutí zájmu, čtenost, předvádění se, moc či peníze – zkrátka takový mix klasických lidských vlastností jak je od pradávna znám. Sebekriticky dodávám, že ani mne není zcela cizí.

Zvláštní kategorii účastníků celého toho spektáklu jsou pak ti, co se chtějí odlišit důrazem na ekologii. Což mi přijde úsměvné, na cestování obytným vozem není, pokud půjdeme k jádru slova ekologický a jeho významu, ekologického zhola nic. Chcete cestovat ekologicky? Kupte si batůžek, dobrý spacák, batoh, boty a ….. vyrazte pěšky – jinak je ten důraz na ekologii farizejský. Ekologie se v jejich podání stává jen reklamním prostředkem; něčím, čím se chtějí nejméně ve svých očích lišit od konkurence. Ale samozřejmě jako u všeho, i u cest obytným vozem jde použít staré známé všeho s mírou.

Morální apel na správné chování pak ale zjevně stačí některým aktérům tohoto propojeného koloběhu k zbavení se jakýchkoliv pochybností o tom, zda k tomu svým dílem nepřispěli, vědomě či nevědomě, náhodou také. Diváci, čtenáři a účastnici sociálních sítí si také nepřipouští chybu – vždyť přeci jeli jen tam, kam bylo doporučeno a dělali to, co se očekávalo a chovali se dobře. Ale všichni mají jasno alespoň v jedné věci – můžou za to ti druzí a někdo jiný. K zmatku pak přispívají hlasy, žádající ať to někdo řeší, které se míchají s hlasy, ať to nikdo neřeší. To vše smíchané s tradiční malou českou závistí a malostí.

Kruh se uzavřel, nic se nevyřešilo, problémy budou nevyhnutelně narůstat – neboť, jak se alespoň domnívám, problém není ani tak vychovanost jedinců, ale celý vzorec chování a vztahů posílený rostoucím zájmem o tento způsob cestování.

Do toho se svými zájmy vstupují podnikatelé v cestovním ruchu, od těch úplně malých až po velké – i ti chtějí návštěvníky, rozuměj utrácející zákazníky, ale tak nějak v rozumné míře. O někoho, kdo si své potřeby nepotřebuje uspokojovat v místních restauracích, bazénech, soláriích a stezkách v korunách stromů, nemají zájem. Správný turista v jejich pojetí musí utratit dostatečnou sumu peněz, aby mu byl dovoleno býti v přírodě. Ze svých nároků na „turistu“ jsou ochotni slevit snad jen v situaci podobné té aktuální. Místo slova turista lze klidně použít slovo karavanista. Z parkování „na divoko“ se pak mnohdy stává smrtelný hřích či záležitost vyhrazená dle některých jen zasvěceným či pokročilým (co si pod tím ovšem představit?).

A tak se postupně vytváří atmosféra, že za všechno se má platit, že vše je obchodovatelné a i ten dříve volný prostor má být buď ohrazen, nebo zcela privatizován a zpřístupněn jen „zákazníkům“ – jen tak se prý ochrání příroda.

Dále svůj vliv a zájmy uplatňují mnozí místní podnikatelé v cestovním ruchu, především majitelé ubytovacích zařízení, i přes místní samosprávy a tak se objevují další a další omezení – někdy legitimní a ospravedlnitelné, někdy přispívající spíše k plnění a ochraně příjmu od místních kasiček – obecních a nebo soukromých. Do jaké míry bylo omezení legitimní a jejich zavedení ospravedlnitelné, už v budoucnu nikoho nezajímá. A navíc, každý zákaz lze přeci tak snadno odůvodnit předchozím tzv. bezohledným chováním. Příklady se vždy najdou a nebo vymyslí – fakta už dnes ověřuje málokdo. Za příklady můžeme jet na Šumavu k Lipnu a nebo i do aktuálně medializované Malé Úpy. I když v tomto případě je těžké jejich poslední zákaz jen tak jednoduše odsoudit – osada je to skutečna malá a vzhledem k poloze v národním parku jsou jakékoliv stavební úpravy obtížnější. Ale i tak se nejde zbavit pocitu podezření o provázanosti místních samospráv s podnikateli a z toho vyplývající tendenci uchylovat se k zákazům a omezením, aniž by se snažila najít alternativu.

Volná parafráze myšlenky z článku Overtourimus v české přírodě. A co dál?: Když se někam sjedou tisíce Mirků Dušínů, změní se chování jednotlivce a tak k nějakému problému nevyhnutelně dojde – v případě karavaningu je to třeba údajně vylité WC do trávy, přejetý trávník, louka či cokoliv jiného. Vlastně to často ani nesouvisí s obytnými vozy, stačí jen vyvolat zdání, že je to jimi způsobeno. Ostatně, desítky obytných vozidel a lidí v nich vyprodukují poměrně značný objem různého odpadu – už jen jeho množství může vyvolat v okolí nevraživost, i když je likvidován správně.

Ve výsledku pak často některým halasným bijcům za svobodu, odpovědnost, pořádek či udržitelnost už nejde o přírodu či bezpečnost, ale jen o to, aby proud zákazníků byl dostatečný – ani ne malý, ani ne velký. Vlastně ani ne zákazníků, spíše jejich peněz. A to vše se schová do vzletných frázích o pořádku, bezpečí a přírodě. Když se mluví o udržitelnosti v cestování, je často v podtextu míněna jen udržitelnost přílivu peněz.

K řešení situace nepřispívá ani tristní stav našich zákonů, prováděcích předpisů a zažité praxe – legálně vybudovat a provozovat parkovací místa, servisní stanice či kempy není snadné a ani jednoduché. Legislativa, úředníci i navazující státní byrokracie vedla k vytvoření stavu, kdy není jisté vůbec nic a co platí pro jednoho, neplatí pro druhého. A tak návratnost investic je nejistá, právní prostředí nepřehledné. Rostoucí šedá zóna spolu s roky neřešenými legislativní otázkami si začínají vybírat svoji daň a v ČR to může skončit jako obvykle – ti s ostřejšími lokty a hroší kůží si nějak poradí, a ti, co se chtějí řídit předpisy jak jsou, tak ti jednoduše nebudou. A opět se budu s mírnou závistí dívat k sousedům, kde se tohle alespoň aktivně snaží řešit. A ve výsledku jsou na tom dlouhodobě lépe než my.

A právě rostoucí zájem o karavaning ve všech formách je to, co dříve nebo později vyústí ve změny v tomto způsobu cestování. Jako jednotlivec si sice mohu říkat, že se mne případná zákazy a omezení netýkají, jenže díky rostoucímu počtu karavanistů (který nijak zásadně neovlivním) se objeví i rostoucí poptávka po regulacích – která může skončit zákazy. V České republice máme poměrně zřejmou tendenci pohybovat se v mnoha věcech ode zdi ke zdi – příkladem budiž mýto pro vozy 3.5-7.5t. A tedy velmi snadno a rychle může nynější poměrně liberální stav skončit a být vystřídán zákazem nejen volného kempování, ale i volného pohybu s obytným vozidlem jako takovým.

Podobným výzvám a problémům bude čelit většina evropských zemích, neboť nárůst zájmu o obytné vozy je tento rok neobvykle silný. Každý kalendářní den přibyde na evropských silnicích téměř 400 nových obytných aut. Každý den… a k tomu 170 přívěsů. Pokud by se vozy uvedené do provozu v Evropě jen za první čtvrtletí seřadili za sebe, tak by od Ostravy po Rozvadov zablokovaly cely jeden jízdní pruh dálnice.

Jak z toho všeho ven?

Těžko a zdlouhavě. Sám vlastně nevím. Ale chce to začít u sebe – zamyslet se, zda příliš nepodléhám nutkání sledovat dav a potřebě dát super fotku na sociální sítě, zda si umím si vyhledat svoji cestu a místo. Jinými slovy, vyhýbat se místům s masivní návštěvností a nebo těm, které jsou zrovna v kurzu. Lze si i vybrat, co budu a nebudu číst – autentické zážitky sdílnějších kolegů lze stále najít i na českém internetu. Nemá cenu sem přepisovat seznam blogů a osobních stránek. Místo barvotiskových fotografií jsou u nich k nalezení reálné obrázky míst, často ve své opravdovosti pravdivějších a krásnějších, místo řízených umělých zážitků pak reálné zkušenosti.

Úplnou samozřejmostí je pak chovat se ohleduplně, zejména teda se řídit heslem, co jsem přines/přivez si i odnesu/odvezu – na tohle snad není potřeba žádných desater pravidel, kodex kempaře a další podobné materiály sepisované většinou pod mylným dojmem morální dokonalosti. Jednoduchá a univerzálně platná pravidla o chování vůči přírodě jsem se učil i v komunistickém Pionýru a ani ten je neobjevil – jsou to poměrně staré a léty ověřená zásady.

Je možné, že se vyskytnou jednotlivci podobné zásady nectící – jenže co s nimi? Pomůže více osvěty? A nebo spíše tvrdší přístup? Jenže ten je často slepý a tak tresty mohou snadno dopadnout i na ostatní, víceméně uvědomělé…Nebo je lepší naučit se být velkorysý a počítat s tím, že ne vždy bude vše v pořádku? A dokáží to i ti mimo karavanistkou skupinu – rozlišit, že jedna černá ovce a že není nutná dát do izolace celé stádo (rozuměj zakázat volné stání) ?

Stejnou samozřejmostí by mělo být i kritické myšlení a alespoň snaha zorientovat se v dnešním světě – neuškodí si klást otázky o tom, kdo a co mi předkládá a co tím sleduje. Zájemci o obytná vozidla by si měli uvědomit, že svoboda a volnost prezentována v reklamách půjčoven i prodejců, popřípadě v televizních rádoby dokumentech, je ve své podstatě jen tolerovaná společenská lež. A ta zbývající skutečná svoboda je tvrdě placena odpovědností – zkrátka asi by se každý měl snažit minimalizovat dopady svého koníčku na okolí.

Na druhou stranu je to ale i tom říci své kategorické NE jakýmkoliv zákazům, pokud je k tomu kdy příležitost. Například směrem k lokálním zastupitelům, starostům, hetjmanům, poslancům, senátorům a dalším. Cokoliv z kombinace zákaz, zákon, regulace by měla být poslední možnost poté, co byli vyčerpány všechny ostatní prostředky. Třeba poskytnutí možnost zaparkovat za akceptovatelnou cenu, možnost udělání servisu apod. Veřejní zástupci státi moci by měli být oprávněně tázání, jak situaci řešili či hodlají řešit – přičemž by jim mělo být jasné, že zákazy nejsou tím, co se od nich očekává.

Naopak je třeba jim dát najevo, že se od nich očekávají jednoznačnější předpisy, zákony a i podpora – a přinejmenším to, že nebudou překážet. Pod tím ovšem nemyslím, že budou tolerovat různé výjimky z pravidel, ale že v takovém případě ta pravidla zruší a nebo vhodně upraví. Pokud si stát vytvořil de facto monopol na dopravní komunikace, vybírá na ně daně, patří k tomu vytvoření vhodných podmínek pro uživatele těchto komunikací – všech, včetně provozovatelů obytných vozů v jakékoliv podobě. Jen mám obavu, aby se i případné úsilí o nápravu stavu nezvrhlo v megalomanské projekty, když by mnohde stačilo jen velmi málo.

Stejně tak by měla být předmětem diskuze a veřejného dohledu i propagace turistického ruchu. Podpora turistiky se často zvrhává v reklamní kampaně a místo očekávané běžné podpory se uchyluje k líbivým barvotiskovým videím se zkresleným obsahem. Případem z poslední doby může být seriál V karavanu po Česku.

Je to těžké, na názor jednotlivce často není ani brán zřetel – v Brně se třeba modré zóny rozrůstají jak rakovina i do míst, kde by neměli co dělat. A zfixlovat průzkumy veřejného mínění lze vždy, však video příručka je na světe již nějaký ten pátek:


Jak je ale vidět, převážná část odpovědnosti za vývoj v této oblasti i to, jak bude budoucnost vypadat, stejně nakonec leží zejména na jednotlivci – jenže co zmůže jednotlivec? A spojovat se? V českém prostředí různé spolky nemají zrovna na růžích ustláno a obvykle to končí tak, že se hádají mezi sebou. A třetí se směje, čemuž je třeba rozumět tak, že nakonec na to karavanisté dojedou, respektive budou moci jen do kempů. Pokud budou mít ovšem rezervaci – neboť dnes tam místo pro všechny už rozhodně není.

pokračování někdy příště…..

*Sám jsem v článku použil slovo komunita, ale skutečnost je taková, že žádná taková komunita karavanistů v pravém slova smyslu  neexistuje. To, že vlastním obytku či přívěs, neznamená, že patřím do nějaké komunity. A komunita ani nemůže existovat, při tom současném masovém rozšíření vlastnictví tohoto typu vozidel je už nemožné, aby všechny tyto lidi spojovala zcela stejné hodnoty a potřeby. 

Kempaři, bezkempaři, divočáci,  majitelé kempů, půjčovny, prodejci - pokud mají být všichni zahrnutí pod  slovo komunita, tak jen ve velmi omezeném a spíše jen přeneseném významu, vlastně je to slovo nevhodné. Znít by to mělo stejně divně jako "komunita automobilistů", "komunita politiků" či "komunita odborářů".

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s