Korutany horem dolem s obytným vozem

Jak jsem napsal v předchozím příspěvku Korutanská karta a obytný vůz jdou perfektně k sobě, pořídili jsme si korutanské sezonní karty. Karta nabízí možnost dopřát si Korutany jak seshora, z vršků Alp, tak dokonce i zezdola – díky sestupu do bývalého dolu. Naše cesty řídilo počasí. Ačkoliv bylo trochu vrtkavé a museli jsme si program přizpůsobit předpovědím, povedlo se nám zažít většinou slunečné a příjemné dny. Částečnou inspirací pro cestu byli i zprávy VIM teamu – na jejich stránkách lze najít dost tipů na pěknou dovolenou v této spolkové zemi hlavně s dětmi.

Za osm dnů jsme projeli kus Korutan a poznali i některé zapadlejší oblasti. Občas cesta vyvolala i nostalgické vzpomínky, například při jízdě po betonovém skákavém povrchu silnice B106 z Moellbrucke do Winklern kolem Obervellachu si nelze nevzpomenout na naší slavnou D1. Rozbitější L35 pak zase připomněla, že ani v Rakousku není vše dokonalé. Zejména v zapadlejších, turisty ne tolik vyhledávaných oblastech. Ale to jsou jen takové drobnosti, Korutany toho nabízí neskutečně mnoho a tady je přehled míst, která jsme navštívili. Na konci je pak i jejich stručný přehled s odkazy na další informace na jejich webových stránkách.

Petzen

Toto v zimě lyžařské a v létě bikerské středisko leží na hranicích se Slovinskem – vlastně jsme při výletě hranice se Slovinskem několikrát překročili. Spát jde pohodlně na hlavním parkovišti, je dostatečně rovinné a velké. Je zde zákaz kempování, ale proti spaní v obytném voze nikdo nic nenamítal. A ani ten zákaz nebude nijak striktní, na jednom konci se později večer objevila skupina Volkswagenů, kteří si rozvinuli markýzy, vytáhli stolečky a otevřeli i spací stanové nadstavby. Hluční nebyli a nikomu nevadili, parkoviště je rozlehlé a jsou zde i další plochy k parkovaní. A jako bonus si lze z kopečku nad parkovištěm užít i pěkný západ slunce.

Uplatnění karty je bezproblémové, jízda nahoru lanovkou také. Nahoře jsme si pak udělali okruh s výstupem na hřeben a výšlapu po něm. Postupně jsme tak prošli všechny tři vrcholy s výškou kolem 2100 metrů nad mořem, hned na úpatí prvního jde nalézt i malou umělou jeskyni či chodbu, dlouhou cca 15 metrů . Sestup dolů k stanici lanovky pak byl trochu náročnější než výstup – je dost strmý a zdá se nekonečný. Celkem necelých osm kilometrů, doba asi 4.5 hodiny se všemi zastávkami na focení, cca 600 metrů stoupání a 600 klesání.

Po návratu dolů (lanovkou) jsme si dali zmrzlinu. Následně jsme chtěli objet horu na druhou stranu, na koupaliště v Bad Eisenkappel. Tam jsme i dojeli, ale mezitím se spustila pěkná bouřka a bohužel z návštěvy koupaliště tak sešlo.

Navíc podle předpovědi to vypadalo, že v této části Korutan nebude v následující dny vůbec pěkně, takže jsem se po dálnic vydali směr Katschberg.

Katschberg

Z dálnice A10 jsme vyjeli na posledním výjezdu před vjetím do placeného tunelu. Jak jsem věděl, tak na parkovištích v Katschbergu je zakázáno noční stání. Vyhledal jsem si tedy dopředu místo za hřbitovem v obci Sankt Georgen. Pěkné rovné místo, klid tady ruší jen kostelní zvony a mírně i hluk z dálnice dole v údolí. Ale ani jedno nevadilo a spalo se nám dobře. A s tím zákazem v Katschbergu to není tak žhavé, jak jsme po příjezdu zjistili, tak na P3 pár obytek bylo evidentně i přes noc.

V Katschbergu lze kartu použít přímo pro průchod turniketem k nástupišti lanovky, není tedy nutné si na kase nejprve vyzvednou lístek. Nechali jsme se vyvézt nahoru, do výšky cca 2210 metrů a pak využili trasu 111 a obkroužili vrch kolem dokola, abychom nakonec sešli až dolů zpět k autu. Obešli jsme setedy bez jízdy dolů, i když i ta je v ceně karty. Zpočátku nebylo počasí nic moc a vrchol byl zahalen do mlhy. Ale ta postupně ustoupila a otevřela výhledy do kraje a do údolí.

Celkem výlet měřil 12 km, trval něco kolem 4.5 hodiny i s přestávkami. Vystoupali jsme asi 150 m, sešli cca 700 metrů.

Lanovka v Innerkremsu byla zavřená, ale synek si alespoň užil bezplatného toboganu u Alm-Resort Frühauf.

I tak se trochu zhoršilo počasí, využili jsme tedy přechod bouřkového mraku k návštěvě soukromého Porsche muzea v Gmundu. A také k nákupům – bylo potřeba doplnit zásoby pečiva a dalších potravin. Zaparkovat u muzea šlo bez problémů, ale bylo to jediné místo za celý pobyt, kde chtěli spolu s kartou vidět i naše doklady. Nicméně ihned po zjištění, že jsem z Česka kontrola skončila, viditelně potěšená obsluha nám dala českého tištěného průvodce a popřála příjemnou prohlídku.

Ale muzeum je to doopravdy malé a moc času na návštěvu nezabere. Gmund je ale zajímavé městečko a za krátkou procházku stojí. A z Gmundu jsme se vydali nahoru, na vysokohorskou silnici Malta. Po cestě jde ještě zastavit u vodopádů – ty ze silnice skutečně nejde přehlédnout a v jejich blízkosti je i parkoviště.

Malta – vysokohorská silnice s přehradou

Vjezd s kartou byl jak jinak bezproblémový, na celé silnici nahoru jsou pak ještě dva semafory, kde se musí čekat na protijedoucí auta. Je to před vjezdy do tunelů, kde obousměrný provoz není možný. Vystoupali jsme nahoru, na posledním parkovišti je dovoleno stání obytných vozů. Opět se zákazem kempování. Místo je to luxusní, i když sem vede pouze zpevněná cesta – oddělí se od perfektní asfaltky. Ale je bezproblémová. Navíc lze odtud vyrazit na nenáročnou procházku kolem jezera.

Protože je místo dosti vysoko a obklopené třítisícovkami, je zde i uprostřed léte v noci poměrně chladno. Teplota v autě spadla na 14 C, venku bylo pod 9 C. Úplný klid tady také není, vodopády všude kolem přeci jen trochu hlučí. Ale je to příjemný hluk. Procházka ráno, při východu slunce, za ranní vstávání rozhodně stojí.

Pokud se nechcete nahoře zdržet přes den, vyplatí se vyrazit ráno dolů. Turisté začínají přijíždět po deváté a tak máte všechna horní parkoviště vesměs pro sebe. Dokonce i u dolního vodopádu jsme byli ještě sami, první auta se tam objevila až při našem výjezdu z parkoviště. Což je takový drobný tip – pokud přijedete večer, nezdržujte se na zastávkách po cestě. Parkoviště jsou plná a obtížně se na nich s obytkou parkuje. Zamiřte nahoru, na posledním parkovišti zaparkujte na spaní, užijte si procházku kolem jezera s minimem turistů. I ti zbylí vesměs v tenhle čas už míří k autům a dolů. A další den ráno vyrazte brzy a všechny zastávky po cestě si užijete bez davů a s velkou pravděpodobností sami.

Ankogel

Z Malty jsme zamířili k lanovce na Ankogel. Parkoviště opět velké, rozlehlé a víceméně rovné. Na kartu vydají na pokladně lístky na lanovku, dává se záloha €5 na kus. Tu vrátí po návratu. Lanovka je rozdělena na dvě části, zpáteční lístek platí na obě. My vyjeli nahoru a vyšlápli si okruh na Grauletitenspitze do výšky 2891 km a pak sestoupili do prostřední stanice. Celkem cca 7 km, potřebná doba je cca 3.5 hodiny i se zastávkami. Sestup je poměrně náročný, nešli jsme standardní cestou pro turisty. Je to dosti prudké a nohy z toho bolí.

Po návratu do údolí, kde pražilo slunce, byla volba jasné – městský bazén v Obervellachu. Je to jeden z nejlepších bazénu, co jsme navštívili. Jen parkování bylo trochu obtížnější, ale místo se nakonec našlo.

A po vykoupání jsme zamířili na parkoviště pod lanovkou směr ledovec, do Flattachu.

Mölltalský ledovec a soutěsky

Stání u lanovky je bezproblémové – jen rovné místo najdete spíše na asfaltové ploše hned u lanovky. Ja tam nechtěl překážet a tak jsem si našel místo na zpevněnm parkovišti. To je mírně zešikma, ale nakonec jsem tam auto vyrovnal. Na noc tam stáli další dvě obytky. A ráno přijeli další, ty zaparkovali na té již zmíněné asfaltovém parkovišti.

Cesta nahoru opět bezproblémová, opět jsme dostali zálohované lístky. Jízda expressem, podzemní lanovkou je zážitkem. Z ní se přestupuje na kabinkovou dráhu nahoru. Cesta sedačkou až na vrchol v 3200 metrech pak v ceně není, ale lze si za ni připlatit. Což jsme neudělali, tentokrát jsem jízdu přerušili v prostřední stanici a vydali se nahoru pěšky. Oklikou přes zadní sjezdovky. Zejména poslední úsek je trochu náročnější, stoupá se černou sjezdovkou. Oproti Ankogelu je tady převážně kamenitý terén s minimem vegetace – skutečné kamenné království, zejména v zadní části. U mezistanice je přeci jen o poznání zeleněji. Pro vetší pohodu lze zvolit nahoru jinou cestu, která není tak strmá – ale my si dali do těla výstupem po sjezdovce. Nahoře pak upoutá pohled na lyžaře na ledovci. Ale nevím, moc by mne to na lyžování nelákalo – kolem ledovce jsou zástupy lidí, někde zkouší bobovat či sáňkovat, povrch také nic moc.

Po návratu do údolí zbylo ještě dost času na návštěvu dvou soutěsek, Raggaschlucht a Groppensteinschlucht,které jsou v hlavním údolí nedaleko od sebe. Přes svoji blízkost nabízí každá z nich jiný zážitek. Raggaschlucht je akčnější, proud vody se valí hlubokým zářezem a atmosféra je zde skutečně dramatická. Bohatá vodní tříšť na mnoha místech i stín soutěsky jsou v horkém letním dnu vítané. Pohled na obroušené skalní stěny dává tušit, že někdy je zde voda nepříjemně vysoko. Tahle soutěska se nám líbila více než ta druhá.

Groppensteinschlucht o pár kilometru východněji údolím, zase nabízí více prostoru a několik mohutných vodopádů. Jeden dokonce s duhou. I tady se lze skrýt do stínu, celkově je zde více místa a nabízí se jiný zážitek. Ale pokud bych si měl vybrat jen jednu ze soutěsek, volil bych raději tu první navštívenou, Raggaschlucht.

Ke konci dne jsme se rozhodli vyzkoušet koupaliště v Gmundu – je to trocha cesty nazpět, ale brali jsme to trochu jako takovou objevitelskou cestu. Koupaliště zklamalo, tobogan zavřen a mimo provoz, bazén nic moc. Navíc se zde našla nezdárná včelka, která synka bodla. Bez následku pro něj, včelka dopadla hůře.

A pak cesta k cíli na další den, k lanovce na dohled od nejvyšší hory Rakousku,  Großglockneru.

Heiligenblut – na konci Großglocknerské vysokoalpské silnice

Po příjezdu byl trochu problém s parkováním, na všech parkovištích kolem lanovky a v samotném městečku byl zákaz stání obytek přes noc. Nechtěl jsem jej zbytečně porušovat – i když by se asi nic nestalo, zejména na parkovišti vedle hřiště dole v obci. Sjeli jsme kus zpět a přespali na plácku vedle boční silnice. Ráno jsme se přemístili před vodopád a v poklidu se nasnídali ( i na tomto parkovišti je ale noční zákaz). A poté jsem se vrátili zpět to Heiligenblutu, sjeli opět dolů a nechali auto na již zmíněném dětském hřišti. Parkování zde je zdarma, stejně jako zhruba do poloviny kopce vedoucího k lanovce. Další parkoviště v obci blíže konečné stanici jsou pak již vesměs placená a prostorově omezená. Je zde ale i parkovací dům s místem pro obytné vozy, cena je tuším €8 – soudě dle hromady vozů v neplacené části a prázdným placeným parkovištím, nebyli jsme jediní, kdo na parkovném ušetřil.

Uplatnění karty bylo opět bezproblémové a cesta kabinkou nahoru rychlá. Turistická cesta nahoře je poutavá a chytlavá – jednak nabízí téměř nepřetržitý výhled na část Großglocknerské vysokoalpské silnice jednak se zde mění docela pestře podloží a kamenivo doslova po pár stech metrech. Navíc tenhle okruh není nijak fyzicky náročný a zvládne jej asi každý. A ten zážitek z různých kamenů, barev přírody i terénu je nezapomenutelný. A protože byl pěkný den, panoval čirý ruch i na silnici. Takže bylo pořád se na co dívat. A abych nezapomněl, Korutanská karta sice tuhle alpskou silnici nezahrnuje, ale dává slevu €4 na její použití. Není to moc, ale alespoň něco.

Pokud by zde někdo chtěl zůstat déle, je v Heiligenblutu i kemp dole v údolí. Nevypadal úplně obsazeně, ale žádné detaily ani ceny jsem nezjišťoval. Cestou zpět jsme se stavili ještě v expozici horských krystalů ve starobylé mýtné věži z 13. století v obci Winklern. Zaparkovat lze i s větším obytným vozem na městském parkovišti, které zároveň slouží jako autobusové nádraží. Věž je citlivě opravena a expozice uvnitř vkusná.

A po návštěvě muzea jak jinak než opět do bazénu, tentokrát cestou do Spittalu (Spittal an der Drau) v Oberdrauburgu . Tahle plovárna se řadí bezesporu k těm lepším, se snadným parkováním a i s kempem hned vedle. A na noc pak již přímo směr lanovka na Goldeck u města Spittal.

Spittal – Goldeck

Parkoviště u lanovky, velké a rovné, se bohužel na noc zavírá na závoru a vjezd tedy není možný. Museli jsem tedy zůstat parkovat vedle plaveckého bazénu v okrajové části města. Po cestě lze sice najít vhodná místa, ale hladina Drávy byla dost vysoko. Trochu jsem se obával parkovat v její těsné blízkosti, kde byla většina takto vyhlédnutých plácků. Začalo i dost pršet a voda vydatně padala s menšími či většími přestávkami až do pozdního ráno příštího dne. I lanovka tak zahájila svůj provoz až v jedenáct hodin dopoledne.

I přesto jsme ale zvládli nahoře okruh a do posledního odjezdu lanovky dolů v 16:15 jsme měli ještě dvacet minut k dobru. Ale asi bych tuhle trasu při časovém pressu nedoporučil. Přeci jen jsme museli dost přidat do kroku – a ani 840 vystoupaných a 830 sestoupených metrů není zrovna málo.

Každopádně téměř letecké výhledy do údolí, na jezero Millstatter i na ucpanou dálnic A10 stojí za to. Stejně tak i na majestátné skály. Okruh lze samozřejmě naplánovat i kratší a méně náročnější, jsou zde i méně strmé cesty a i bezprostřední okolí vrcholová stanice lanovky nabízí dostatek místa ke klidnějším procházkám.

A jako každý den, i tentokrát jsme vyzkoušeli bazén a to ve Weisbriachu. Příjemné překvapení, je to velmi útulná plovárna, opět s bezproblémovým parkováním. Navíc jsme zde byli sami – tedy alespoň po většinu doby – lidé většinou seděli v přilehlé hospůdce.

A na večer pak přejezd k Terra Mystice – bývalému dolu v Bleibergu.

Terra Mystica

Parkovišť je u tohoto místa v obci tam více než dost a v době našeho příjezdu byla všechna prázdná. Takže jsme zaujali parkovací polohu na tom hned u vchodu, s výhledem na městečko. Divil jsem se všem těm prázdným parkovacím místům, plocha mi přišla přehnaná a předimenzovaná.

Z rána už přijelo pár aut a spolu s nimi jsme šli na první prohlídku dolu v 9:40. Čekání na prohlídku si lze zkrátit návštěvou muzea. To seznamuje jak s historii hornické činnosti v oblasti, tak obsahuje i kolekci sošek pro pobavení – velmi vtipně zachycující různé lidské činnosti, neřesti a slabosti. Čas tak ubíhá rychle a ještě se pobavíte. Pár fotek na ilustraci:

A pak už jen obléci ochranné obleky, nasadit přilbu a vydat se zhruba na dvou hodinovou exkurzi do dolů. Zahajuje ji cesta skluzavkou dolů. Pak několik expozic, vesměs směsice světelných a zvukových efektů a filmu – poutavé, i když neumím německy. Jízda vláčkem a nakonec jízda výtahem nahoru. Část dolu se používá i pro dozrávání místních sýrů. Ubíhá to rychle a je pořád na co koukat, těch zhruba 100 minut uběhne rychle. A nahoře šok – jednak se změnilo počasí a pršelo a pršelo. A jednak těch lidí – fronta na vstup se táhla ven z budovy až do poloviny parkoviště. Parkovací plochy obsypané auty, včetně příjezdových cest. Byli jsme rádi, že jsme zde byli tak brzy. Možná byl takový zájem díky deštivému počasí či díky tomu, že byla neděle – kdo ví….

A změna počasí poznamenala celý den – na hory to rozhodně nebylo, ostatně i lanovky v okolí byly zavřené, Vyhlídnuté technické muzeum ve Villachu také, zde ovšem z důvodu úmrtí zaměstnance a účasti ostatních na jeho pohřbu. Ale další muzeum ve Villachu bylo otevřené a bylo skvělé. Obsahuje především sbírku yount timeru ve 4 halách a je rozhodně zábavnější a pestřejší než již zmíněné muzeum Porsche v Gmundu.

V marné naději na zlepšení počasí jsem ještě dojel k rozhledně Pyramidenkogel nad jezerem. Naděje na návštěvu a výhledy na jezero zhatil až úder blesku možná blízko možná přímo do věže a příchod dalšího bouřkového pásu. Pak jsme ji už přes mlhu a déšť z parkoviště neviděli. A tak po necelé hodince čekání na zlepšení počasí jsme to vzdali a vydali se na cestu domů.

A tady je taková přehledová mapka navštívených míst:


Ale do Korutan se ještě vrátíme – pořád jsou zde neobjevené lanovky, tři neprojeté alpské cesty, bludiště, koupaliště…..

Vyplatí se karta?

Jednoznačně ano, Zajímavé je se také podívat, kolik bychom bez karty zaplatili za 8 dní našeho toulání. U každého místa uvádím cenu za dospělého a dorostence, s celkovým součtem:

Součet částek je cca €437 – přitom za karty jsme dali €110 – tedy čtvrtinu výsledné sumy. A zdaleka jsme nevyužili celou nabídku a všechny možnosti. Z přehledu je vidět, že i týdenní či dvoutýdenní karta je výhodnou koupí. Hlavně lanovky jsou bez karty drahé. Pokud chcete v Korutanech na pár vrcholkům, neváhejte a kupte, vyplatí se to. Celkem jsme lanovkou jeli šestkrát a i kdybych bral v potaz jen jízdy lanovkou, vyjde jedno použití lanovky se zpáteční jízdenkou při použití sezonní karty na cca 500 Kč pro dvě osoby. To je slušná cena, neboť výlet na Sněžku v Česku by za stejných podmínek vyšel na 1.070 Kč. A v našich Krkonoších žádná srovnatelná turistická karta pokud vímneexistuje (viz článek Slevové turistické karty v České Republice – 2021)

Paradoxně jsou tak Korutany pro letní dovolenou možná mnohem výhodnější než naše domovina, přitom nabízí teplá jezera, dostatek možností pro koupání, zábavu v deštivé dny i výlety mezi třítisícovky. Plus i cestu do dolů, tedy pod povrch. Plus výlety lodí. Plus…… V Rakousku zkrátka asi neexistuje výhodnější nabídka.

Praktické informace

Následující informace jsou spíše subjektivní, tak jak jsme to vnímali při naší cestě. Je možné, že zážitky někoho jiného mohou být odlišné, zejména co se týče stání a servisu.

Servis obytného vozu v Korutanech

Korutany prochází dálnice a tak se lze odpadu vcelku pohodlně zbavit na odpočívkách, zejména těch novějších. Zde lze často dopustiti i vodu. Na kohoutky s pitnou vodou lze narazit i mimo ně, stejně tak lze případně šedou vodu vypustit do kanálu ve větších městech. WC lze mimo odpočívky ASFINAGu zlikvidovat i na veřejných záchodcích na jiných parkovištích, případně údolních stanic lanovek – samozřejmě s ohledem na okolí a okolnosti. Připojení na elektřinu jsme nepotřebovali, přejezdy dokázali držet stav palubních akumulátorů na dostatečné úrovni. Stání pro karavan zde moc není a jsou především v jižní části této spolkové země v okolí jezer u Villachu a Klagenfurtu.

Stání s obytným vozem

Oficiálně je kempování na divoko zakázáno s několika výjimkami – například dočasné parkování na plochách k tomu určených a podobně. Podrobněji jsou pravidla vysvětlena zde. V praxi ale nebyl problém a náš klidný spánek nikdo nerušil. Ale my skutečně jen stojíme, ven nic nevytahujeme a snažíme se být spíše nenápadní. Na parkovištích vyhledáváme spíše vzdálenější kouty.

S dětmi

My pojali pobyt víceméně turisticky, ale ani rodiny s menšími dětmi nepřijoud zkrátka. Není nutné dělat okruhy po hřebenech, v blízkosti stanic lanových drah jsou menší ši větší dětské parky a prolézačky, zvolit lze i menší okruhy s aktivitami cílenými na menší děti. Prolézali jsme sice především technická a a auto muzea, ale stejně tak lze v Korutanech najít muzea panenek, velké přírodní bludiště, lanové parky a mnoho dalšího. A na všechna tato místa je s kartou vstup volný, jednou denně. A na mnoho dalších jsou pak poskytovány slevy.

Nákupy a restaurce

Převládají obchody Billa a Spar, cenově výhodnější jsou pak prodejny Hofer a Lidl. Těch ovšem moc není, zejména ne v horských oblastech. Ceny v restauracích se liší dle místa, pro představu pár nabídek:

Covid

V dopravě a obchodech platí povinnost nosit roušky a dodržovat vzdálenosti. Roušky se nosí stejně ledabyle jako u nás, na vzdálenost nikdo nedbá. Do bazénů a muzei je vstup podmíněn pravidlem 3G (potvrzení o očkování, test nebo prodělání nemoci). Zhruba na třetině míst nebylo požadováno nic, na zbylých je kontrola zběžná, nic dramatického. Místa, kde to ignorovali, neuvádím záměrně. V restauracích nepožadovali nic. Po cestě zpět jsme se zastavili i na občerstvení v dálničním McDonaldu, opět nebylo nic vyžadováno. Asi jsme narazili na jiné restaurace a provozovny než čeští novináři, kteří si bez potvrzení nemohli koupit ani hamburger :-).

Policie nás nekontrolovala, vážnice na dálnici i na silnicích byly zavřené.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s