Aktualizace:

• 12.8.2022 – doplněna výše pokuty v Triglavském národním parku
• 26.8.2022 – doplněn názor Tomáše Gusta

Na začátek snad jen upozornění – níže uvedené informace jsou jen mým názorem, byť podpořeným zněním příslušných zákonů a jejich obecným chápáním. Podávané informace jsou uvedeny včetně zdrojů a každý si je tedy může ověřit a posoudit, případně připojit v komentářích stanovisko a zdůvodnění opačné.

O tomto víkendu přinesly některé weby docela nepříjemnou zprávu – v Moravském krasu se chystají zakázat nocování v obytných vozech. Tuto novinku lze nalézt například v těchto článcích:

• SeznamZprávy: V Moravském krasu chystají zákazové značky pro nocování v obytných vozech
• Náš region: Neukáznění majitelé karavanů znečišťují Moravský kras! Strážcům došla trpělivost

Původ zpráv

Tyto zprávy v podstatě vycházejí z příspěvku „Obytné vozy kempující mimo  autokempy jsou pro přírodu problém“ zveřejněného na stránkách Stráž přírody CHKO Moravský kras. V příspěvku je uvedeno, že, cituji „Ochrana přírody ovšem považuje kempování obytného vozu na parkovišti (rozuměj: nocování) za táboření, které je v chráněných krajinných oblastech a národních parcích povoleno jen na určených místech. Proto se v CHKO Moravský kras připravují podle vzoru Rakouska nebo Slovinska informační zákazové cedule, jejichž nerespektování (= nerespektování zákona o ochraně přírody) budou strážci přírody muset postihovat. Myslíme, že když si nikdo nedovolí nelegálně kempovat na parkovištích v národních parcích Rakouska, tak by to mohlo jít i u nás.“

S autorem článku jsem si vyměnil pár mailů. Prohřešky karavanistů, kvůli kterým se zákazy mají zavést, jsou údajně tyto:

• 1 x vylití obsahu WC do Punkvy zahraničním návštěvníkem (jak to bylo řešeno nevím, nechtějí sdělit)
• 4 x zaznamenána obytka, ze které něco vytékalo, možná tedy z ní, prý spolehlivě neurčeno.

K tomu si dovolím zcela subjektivní vlastní poznámku – po porovnání s informací ČT uvedenou dále se jeví dokonání vylití WC do řeky jako nepravděpodobné (oprava: k vylití pry opravdu došlo, informace ČT je chybná) a ostatně, v každé skupině lidí se najde blbec, který něco zkazí. Jak uvádím v jiném příspěvku, pokud se někde sejde tisíc Mirků Dušínů, zcela určitě dojde k nějakému problému. Řešit to zákazem je sice pohodlné, ale v podstatě ve svém dopadu škodlivé. Všichni Mirci Dušíni jsou tak postiženi a to bez ohledu na své dosavadní bezvadné chování – což k motivaci dodržovat v budoucnu psané či nepsané normy nepřispěje.

Zákaz přespání – co na to zákon?

Táboření je skutečně zakázáno dle zákona č.114/1992 Sb., § 26, odst.1 :

Na celém území chráněných krajinných oblastí je zakázáno:

b) tábořit a rozdělávat ohně mimo místa vyhrazená se souhlasem orgánu ochrany přírody,
c) vjíždět a setrvávat s motorovými vozidly a obytnými přívěsy mimo silnice a místní komunikace a místa vyhrazená se souhlasem orgánu ochrany přírody

Jenže skutečně při přespání či jen pobytu v obytném voze tábořím? V různých vyjádřeních navíc mimo táboření zaznívá i termín kempování a tato slova jsou považována za synonyma. Tedy táboření, kempování, přespání, nocování, to vše je podle některých lidí tábořením a to je zakázáno.

Co je to táboření?

Samotný pojem táboření není nijak v české legislativě definován. Z dosavadních rozhodnutí soudu i vyjádření úřadů vyplývá, že se jedná o souhrn různých činností (stavění stanů, příprava stravy, hygiena, likvidace odpadků) umožňujících zpravidla vícedenní pobyt a to v přírodě spojený s přenocováním, a to obvykle ve stanech či jiných podobných přístřešcích.

Klíčové body definice jsou v textu zvýrazněny – jsou zásadní pro další text Pro úplnost uvádím, že některé definice vynechávají podmínku vícedenního pobytu. Sluší se ještě jednou připomenout, že pojem skutečně není v české legislativě přesně definován a na toto téma vznikla dokonce i diplomová práce, Táboření v přírodě v kontextu ochrany životního prostředí. Ta o tématu pojednává do větší hloubky než může poskytnout tento článek. Pro něj je dostatečná výše uvedená definice, ostatně používaná v různých obměnách i samotnou Stráží přírody, Ministerstvem životního prostředí a dalšími institucemi. Objevuje se i ve stanovisku ombudsmana.

Přístřešek – pod tímto pojmem (který opět není jasně definován) se rozumí zpravidla dočasná konstrukce, vyžadující sestavení či se jedná, podle MMR, o stavební konstrukce chránící ohraničený prostor především shora, s možnou ochranou stran, a stojící samostatně či přiléhající k již existující budově. Definice přístřešku je pro definici táboření podstatná a zásadní, neboť i ve vyjádření ombudsmana se praví, cituji: „Rozhodné kritérium odlišující bivakování (přenocování) od táboření spočívá ve zbudování přístřešku, a to bez ohledu na počet osob na místě, denní dobu a délku jejich pobytu.“ .

Parkuji a nocuji, tedy tábořím? Ale kdeže…

Ze znění zákona citovaného výše plyne, že běžný provoz na pozemních komunikacích v rámci CHKO není zákonem o ochraně přírody nijak výrazně dotčen a omezen. Omezen je pohyb těchto prostředků mimo běžné komunikace a jedná se jen o nepatrné zpřísnění znění Zákona o lesích, který plošně zakazuje do lesů jezdit a stát s motorovými vozidly (§ 20, odst.1, písm. g),

Je zřejmé, že vozidlo být přístřeškem nemůže, ze zákona je na na něj nahlíženo jako na dopravní prostředek podléhající jiným předpisům a rozhodně jej motorista „nebuduje". Při nocování ve stojícím zaparkovaném vozidle pak zpravidla nevykonáváte další činnosti ovlivňující okolí či přírodu, tedy nepotřebujete vykopat latrínu, ohraničit ohniště ani cokoliv stavět, natož budovat přístřešek (pozor ovšem na roztažení markýzy).

Odstavení obytného vozidla na parkovišti a nocování v něm tedy nenaplňuje definici táboření ani v jednom výše uvedeném bodě. Nedochází k stavění stanu ani budování přístřešku, mimo vozidlo neprobíhají žádné činnosti či aktivity a doba stání málokdy přesáhne dvacet čtyři hodin. Z pohledu nezúčastněného pozorovatele se jedná o parkování – čímž i je. Tedy o činnost, která podléhá zejména těmto zákonům:

• Zákon o provozu na pozemních komunikacích č. 361/2000 Sb.
• Zákon o pozemních komunikacích č. 13/1997 Sb. – ten definuje parkoviště jako součást komunikace určenou pro stání motorového vozidla.

Pozor, národní park!

Podobná omezení jako pro CHKO platí v podstatě i pro národní parky. Zde ovšem existuje výjimka, a to je Zákon o zřízení Národního parku České Švýcarsko č.161/1999 Sb.. V něm je výslovně zakázáno nocování.

Ovšem ani zde není znění jednoznačné, zakazuje se nocování ve volné přírodě. Tedy i v tomto NP lze přespávat na parkovištích v rámci obce či obydleného území a domnívám se, že by bylo v některých případech i legální nocování ve voze na parkovišti mimo obec. Neboť takové parkoviště je opět zpravidla chápáno jako pozemní komunikace, nikoliv tedy jako volná příroda.

Jiný pohled

V diskuzi ve FB skupin Nadšenci horské turistiky zveřejnil Michal Gust trochu jiné zdůvodnění, celý komentář je k přečtení zde, zde uvádím jen stručný výtah obohacený i o jeho postřeh z diskuze týkající se tohoto článku:

K pojmu nocování ve smyslu uvedených zákonů nejen, že není žádná závazná definice, ale není ani odborný výklad nebo stanovisko MŽP. Můžeme se tak pouze dohadovat, kdy se z nocování stává táboření. Osobně jsem přesvědčen, že nestačí, aby byl naplněn jen jeden libovolný znak táboření samostatně.
Podle mého názoru by rozhodujícím dokonce nemělo být posuzování formálních znaků, ale posouzení vlivu činnosti na ŽP, tedy zda pobyt a činnosti s tím spojené ať už jde o bivakování. stanování nebo konzumaci (a ev. přípravu) pokrmů má negativní vliv na přírodu či nikoliv.
Při nocování v zaparkovaném obytném voze je pak tedy rozhodující, zda dopad takové činnosti na okolní přírodu je stejný, jako kdyby zde byl zaparkováno jen prázdné vozidlo. Nikoliv tedy, zda došlo k stavění přístřešku

Závěr

Závěr je tedy jednoznačný – spaní v zaparkovaném (obytném) vozidle na parkovišti nelze v ČR označit za táboření, tato činnost není zakázána žádným zákonem a je naprosto legální. A to včetně CHKO. Spaním v obytném voze nejsou naplněny běžně používané, i když nekodifikované, znaky táboření.

Je nutné mít na paměti, že každý z nás může svobodně činit vše, co není zákonem zakázáno , přičemž orgány statní moci, mezi které patří i ochranáři přírody, mohou dělat jen to, co jim zákon výslovně povoluje. A pokud jim to nedovoluje, tak si nemohou svévolně rozšiřovat definice pojmu táboření a následně porušení takto zformulovaných definic postihovat či postihem vyhrožovat. Zarážející je i veřejné vydávání, za součinnosti České televize, takto vyfabulovaných povinností za zákon. Tvorba zákonů přísluší primárně Vládě a Parlamentu a jejich závazný výklad soudům, nikoliv  tedy dobrovolným strážcům přírody, potažmo zaměstnancům státní Agentury ochrany přírody a krajiny (i když ta sama přímo nevydala ve věci doposud žádné mne známé oficiální vyjádření).

Místo vymýšlení informačních zákazových cedulek (což je sám o sobě nesmysl ) a omezování doby stání by se energie měla spíše věnovat nalezení rozumného přístupu k nastalé situaci – tedy hospodárnému vybudování potřebné infrastruktury a zajištění jejího financování. To je cesta jak k efektivní ochraně přírody, tak ke spokojené společnosti.

Zdroje

• legislativa:
  • Zákon České národní rady o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb.
  • Zákon o lesích č. 289/1995 Sb.
  • Zákon o provozu na pozemních komunikacích č. 361/2000 Sb.
  • Zákon o pozemních komunikacích č. 13/1997 Sb. 
  • Diplomová práce  Táboření v přírodě v kontextu ochrany životního prostředí
  • nález ombudsmana – definice táboření
• příspěvek strážce přírody
• pořad Události v regionech, v čase 11:30- 13:25

V článku jsou použity záběry z reportáže České televize, včetně úvodního obrázku.