Silver On The Road

Předpověď počasí slibovala pro valnou část Chorvatska po dobu českých podzimních prázdnin poměrně příznivé teploty kolem 22-26 stupňů Celsia. Což dávalo příležitost se trochu podívat na chorvatské ferraty a zároveň to zkombinovat s nějakým tím koupáním na konci sezóny.

Cesta tam

Vyráželo se v úterý odpoledne, osvědčenou trasou přes Maďarsko. Díky ní se lze vyhnout předražené slovinské dálnici a cesta je poměrně pohodlná, jsou zde dlouhé úseky po kvalitní silnici bez osad. Takže Brno, Vídeň s tradiční večerní špičkou, Szombathely, Lendava, Čakovec a nájezd na dálnici A4 u Varaždinu. Poté směr Záhřeb po A4, bezplatný obchvat kolem tohoto města a po A1 až ke sjezdu Žuta Lokva – i když se muselo díky uzavírce sjíždět o sjezd dříve. Asi nejhorším místem co ce kvality silnice týče je úsek od rakousko-maďarských hranic do Szombathely, ale ani ten není nijak katastrofický. Náklady na dálnice – rakouská známka na deset dnů stojí €9.60 a vystačí na celý výlet, poté 42 kun (cca 143 Kč ) za úsek A4 a 93 kun (317 Kč) za A1.

Dálnici A1 jsme využili i pro přesun mezi Zadarem a Splitem, tento úsek stál 64 kun, tj. 218 Kč. Při cestě zpátky jsme na A1 najížděli až u Karlovace, takže cesta stojí jen 34 kun (115 Kč) plus 42 kun (cca 143 Kč ) za úsek A4. Celkem jsme tak za mýto na celém výletu dali 765 Kč. Cena pohonných hmot v Chorvatsku se pohybovala něco málo nad 13 kun za litr nafty. Celá trasa výletu je patrná z této mapky:

A následně vystoupat po D23 až nahoru do sedla a zde jsem přespali na parkovišti na boční horské cestě. V naprostém klidu, s výhledem po ránu na okolní pobřeží jako bonus. Místo je i na P4N.

Den první – Zavratnica a koupání u Ninu

Po velmi pozdním probuzení po ránu jsme si dali důkladnou snídani a pomalu se vydali dolů a poté stejně pomalým tempem po pobřežní magistrále D8 směr Jablanac. Postupně se roztrhalo i trochu zamračené nebe a objevilo se sluníčko. Po nepříliš dlouhé jízdě jsme zaparkovali u vyhlídky na Zavratnicu, neboli zátokou co se zařezává ostře do pevniny. Za druhé světové války zde vzniklo malé přístaviště německých válečných lodí. Přístav byl napadán spojeneckými letadly a tak je v zátoce dodnes k vidění vrak potopeného plavidla.

Zátoka je vyhledávaná pro svojí přírodní scenérii, hluboký a úzký mořský záliv se zařezává do okolních vápencových skal. V sezóně je toto místo velmi vyhledáváno a vybírá se zde dokonce vstupné. Nicméně koncem října jsme zde byli téměř sami, samozřejmě jsme během výletu pár lidí potkali, ale nic dramatického. Z vyhlídky jsme sešli dolů a celý záliv si obešli po turistické cestě, včetně výletu do osady Jablanac. Zde byly k vidění i zaparkované obytky dalších cestovatelů – ostatně je to sem na příjezd mnohem pohodlnější než na námi zvolené parkoviště u vyhlídky. K němu totiž vede poměrně úzká cesta, z velké části s asfaltovým pevným povrchem, který se jen na poslední metry mění na zpevněnou kamennou cestu.

A po této příjemné procházce, která sice vzala více jak dvě hodiny, následovala vyhlídková jízda po jadranské magistrále na písečnou pláž u městečka Nin. Písek je zde hrubší, ale je to alespoň písek. Tak nějak jsem při balení zapomenul na vhodné obutí do vody, což je v Chorvatsku prakticky nutnost. Bohužel nepomohli ani v zadarském Decathlonu, mají už po sezóně a tak boty do vody zmizely z nabídky. Škoda, po zbytek pobytu jsme se museli obejít bez nich.

Pozdě večer jsme se pak po dálnici A1 přemístili ke Splitu – cena za dálnici 64 kun, tj. 218 Kč. Zde jsme chtěli příští den zvládnout ferratu nad Splitem s názvem Perunika. Doporučené parkoviště je na konci strmé ulice, navíc pár posledních desítek metrů před parkovištěm se cesta zužuje a zařezává zčásti do skal, zčásti do okolní strmé vegetace. K naši smůle jsme zrovna zde narazili na protijedoucí auto a couvání ve tmě a v úzkém prostoru byl vážně zážitek. S větší, širší obytkou bych se sem raději vůbec nevydával, ostatně druhý den jsme při toulkách objevili mnohem lepší přístupovou cestu i možnost stání – popsáno dále.

Den druhý – ferraty nad městy Split a Omiš

Při přípravě snídaně přišel hned po ránu majitel blízké nemovitosti s tím, že se zde nesmí kempovat a že musíme odjet. Vysvětlil jsem mu, že jdeme na ferratu a že jsme nekempovali, jen přespali, abychom ráno mohli brzo vyrazit. To ho uklidnilo, vysvětlil, že má strach z nočních nájezdů partiček, kteří zde pořádají často párty a bojí se případného požáru. Ale že vidí, že jsme v pohodě, že teda ať zůstaneme a že kdyby přijela policie z města, ať ji řekneme to samé, že nás nechají na pokoji. Policie nepřijela.

Pozor: nevyplatí se podceňovat horko, na výlety zde popsané i jiné je více než nutné mít dostatečnou zásobu vody. Po cestě nejsou žádné hospůdky či možnosti se jinak občerstvit. Dobré je s s sebou vzít 1-2 litry na osobu, sluníčko odrážející se od skal a nehybný vzduch udělají své a je nutné pravidelně tekutiny doplňovat. V některých popisovaných místech, zejména kaňonu Čikola, není ani signál mobilního telefonu.

Na samotnou ferratu jsme raději vyrazili zavčas, před nástupem vyšších denních teplot. Cesta od malého parkoviště nejprve prudce stoupá, ale pak se jde dlouho po vrstevnici prakticky až k nástupu na začátek trasy. Ferrata je víceméně lehká, takové spíše snazší béčko. Nahoře se nabízí výhled na Split a nejbližší okolí.

My se rozhodli si sestup trochu protáhnout a tak jsme po hřebenu horského pásu došli až nad vesnici Gornja Podstrana a odtud se vrátili k autu. Z odjezdu z místa jsem měl trochu obavy, takže jsem synka poslal napřed, aby případně na konci úzkého úseku zastavil včas protijedoucí vozidlo. Nicméně odjezdová cesta byla stejně zablokována vozidlem telekomunikací (malý pickup na podvozku Fiat Ducato). Chlapík nás informoval, že o nás ví, za deset minut bude hotový a můžeme za ním sjet dolů. Což se povedlo a byl jsem za to rád, přístup z téhle strany vážně není moc povedený.

Pro příjezd na tuto ferratu obytným vozem (a asi i autem) je tak dobré volit silnici 6162 odpojující se z jadranské magistrály D8 u Sveti Martin a dojet na konec již zmíněné vesnice Gornja Podstrana a zde stát – dvě místa jsou dokonce označena i na P4N, nabízí se zde i dostatečné parkoviště před kostelíkem svatého Fabiana. Touto cestou jezdí i nákladní auta a stavební stroje k domkům, které na svahu aktuálně rostou. Vyhnete se tak strmému a úzkému příjezdu.

Po této ferratě jsme vyrazili směr Omiš. Zde totiž k místní pevnosti Starigrad vede další zajištěná trasa s příznačným pojmenováním Fortica. K parkování lze využít jedno z několika placených parkovišť blízko historického centra. ale my zaparkovali bezplatně trochu dále u silnice vedoucí ven z města. Není to nijak dramaticky daleko. Původní historické jádro města je plné úzkých uliček a starých domů a najít cestu k začátku ferraty bylo trochu obtížné – to co se tvářilo jako schodiště k domku bylo jen pokračování uličky. Ale podařilo se.

Ferrata samotná patří k lehkým, byť nabízí vzdušné výhledy jak na starou, tak novou část města a pobřeží v okolí. Je poměrně dlouhá a postupně nás zmáhalo i vedro. Takže výstup trval přeci jen déle než jsme čekali. Ale to bylo dáno naší únavou, nikoliv náročností trasy, ta je, jak jsem již napsal, snadná. Část pevnosti nahoře si lze prohlédnout, v sezóně se zde platí vstupné. Horší než výstup je pak sestup dolů, strmou stezkou lesem. Nabízí se i lehčí trasa po druhé straně, ale ta je zase o poznání delší. A my už moc času neměli. Cestou dolů jsme potkali pár lidí šplhajících se k pevnosti odspoda. Za sebe mohu říci, že bych raději volil cestu ferratou, než tenhle nezáživný výstup strmou cestou lesem. Aniž bych chtěl někoho navádět, ta ferrata je vážně jednoduchá a tak jsme zde potkali mladý pár, který to zvládal bez úvazku a jištění. Následováníhodné to určitě není, ale jak z krátkého rozhovoru vyplynulo (jsem sem tam zvědav), byli to horolezci a tohle jim připadalo až příliš snadné. Vybavení s sebou měli v batozích, pro případ, že by bylo potřeba. Osobně jsem rád za jistotu, nikdy nevím, kdy mi podklouzne noha či se blbě chytnu a jistota setu je uklidňující.

V blízkosti města Omiš jsou i četné písečné pláže, později odpoledne se i zde dá bezplatně zastavit a vykoupat. Všimli jsme si i otevřených a prakticky prázdných kempů, zaplněných stěží z deseti procent. Bylo zde i citelně tepleji než u Zadaru a dovedl bych si představit prolenošit zde v klid pár dní a užívat si okolního klimatu.

Ale my měli jiný cíl – návrat do Splitu, vyzkoušení místního Burger Kingu v obchodním centru. Zde bylo prakticky nemožné najít místo na zaparkování, jsou zde jen velká podzemní parkoviště, kam s vestavbou vjet nelze a venkovní malá plocha byla celá obsazená. Nakonec pomohlo zaparkovat o kousek dále a dojití pěšky. Restaurace v obchodním centru mají venkovní posezení na terase a tak si lze užít výhledu na magistrálu s hustým provozem a část Splitu.

A pak nezbývalo než se vrátit do oblasti Šibeniku. To jsme zvládli po okreskách – trochu překvapivé bylo, že z těch zhruba 55 km okresek mezi Splitem a vybraným místem na spaní bylo zhruba 45 km po cestě s perfektním povrchem a jen necelých 10 km se kvalitou blížilo naším komunikacím. Blížilo, nedosahovalo ji – zkrátka to jen trochu více drncalo. Místo na přespání bylo vybráno podle Park4Night – a lepší alternativu jsem nenašel ani přes mapy. Ono moc možností tady není, výhodou místa u hřbitova je relativní vzdálenost od hlavní silnice, takže nás nic při spaní nerušilo. Spaní přímo na parkovišti u kaňonu bylo na P4N označeno pouze jako denní parkoviště (ostatně jako hodně dalších míst) a navíc tam vyskakovala prosba, aby se zde přes noc nestálo.

Den třetí – bloudění kaňonem Čikola a koupání v sladkoslaném Skradinu

Ráno jsme dojeli na parkoviště u kaňonu. A hned jsme viděli, že přání z P4N se určitě neplní, posádky dvou obytných vozů tady určitě strávili noc. Ale co už, zákaz tady beztoho není Jen cestu na začátek ferraty Čikola jsme nějak nezvládli a místo toho sestoupili na dno kaňonu. Značení cest Chorvatům obecně moc nejde a v kombinaci s moji dezorientací jsme tak doputovali někam jinam, než jsme původně chtěli. Obrovské balvany s růžovým nádechem dominovaly dnu koryta, které bylo zcela bez vody. A tak jsme se rozhodli vydat se korytem vzhůru. Jenže po pár stovkách metrů či kilometru se objevil první zádrhel, obrovský propad s prakticky kolmými stěnami. Museli jsme se tak kousek vrátit, vyšplhat se na strmý břeh a po kamenných římsách toto místo obejít. A to jsme museli opakovat ještě jednou, bylo to zkrátka velmi náročné.

Cestičky jsme spíše odhadovali, než že by byly nějak označené či viditelné, občas jsme se museli prodrat i nějakým tím křovím. Nakonec jsme narazili na ferratu, která v daném místě sestupuje až ke korytu. Ale i tu jsme se rozhodli ignorovat a vydali se korytem dále. Ale tentokrát jsme narazili už na vodu a na kolmé stěny bez jakékoliv šance na obejití. Museli jsme se tedy vrátit k ferratě a vydat se po ní. Dle značení je obousměrná, takže jsme se vydali na začátek. Nakonec jsme tak prošli jen polovinu ferraty, ale zase jsme si udělali důkladnou prohlídku dna kaňonu a i to se počítá. Nahoře tedy bylo už pěkné horko, cestu zpět na parkoviště jsme nenašli a tak jsme se museli vrátit mírnou zacházkou přes obec. Podle popisu to může vypadat, že to bylo celé jedno velké selhání v orientaci, ale nám se tenhle zážitek líbil. Přeci jen probíjení se korytem řeky, velké kameny, obcházení překážek po stráních a i prošlý kus ferraty mají něco do sebe a zážitek nemusí být přece vždy naprosto pozitivní, ale hlavně silný.

Ferraty, tůra nebo lezení nejsou jedinými možnými aktivitami v oblasti, nabízí se zde i třídílná zip line dráha, na vlastní riziko a s odpovídajícím vybavením.

A poté jsme se vydali polenošit a zaplavat si na pláž v Skradinu . Voda je zde zvláštní, mísí se zda sladká voda tekoucí z Národního parku Krka se slanou mořskou vodou. Nevýhodou místa je jen nutnost platit za parkování, sazba je 12 kun za každou započatou hodinu (osobní auta platí „jen“ 8 kun, obytky to mají dražší).

Den čtvrtý – Majstorská cesta a výstup na Tulove Grede

O Majstorské cestě jsem na svém blogu již kdysi psal v článku Majstorska cesta – nejkrásnější panoramatická silnice v Chorvatsku, jen jsem neměl čas si cestu osobně vyzkoušet. Asfalt po chvíli končí a střídá je poctivá kamenná cesta. Rychlost auta je někde v rozmezí 15-25km/h, rychleji to nahoru nejde. Při výjezdu z vnitrozemí je možnost zastavit se zhruba po třetině cesty nahoru u menší rozhledny, tedy spíše posedu. Pásmo lesů sahá na této straně překvapivě vysoko a tak les mizí prakticky až na hoře, na jakési náhorní rovině. No rovina to zrovna není, jsou zde hluboká údolí a cesta pořád kamenná. Pomalým tempem jsme dojeli až pod Tulove Grede, kde nalézáme velmi těsné místo na zaparkování auta.

Za kamenné stěnou je více místa, ale odtud nás vykazuje místní obyvatel s tím, že se jedná o soukromé pozemky. Výstup nahoru není dlouhý – počítejte na celou cestu s cca 2-3 hodinami, jen poslední část k vrcholu je náročnější, jsou zde naistalována pár úsecích i pomocná lana. Hodily by se ferratové rukavice, ale nezbytně nutné také nejsou. Občas je nutné provléci se průrvou ve skalách, silnější postavy tady mohou mít trochu problém – jedná se jen o dvě místa. V případě deště bych se sem neodvažoval, povrch skal se stává kluzkým a přeci jen tato poslední část je obtížná. Ale na druhou stranu, spadnout do hloubky zde úplně nehrozí, nicméně případné uklouznutí by nemuselo skončit vzhledem k ostrým kamenům jen škrábanci.

Od vrcholu se pak nabízí výhled na celé široké okolí, mořské zátoky i Majstorskou cestu. Dole je vidět i dálnice A1 s obrovskou odpočívkou. Vše se tak nějak jeví blízko a kousek, ale následný sjezd dolů je stejně dlouhý jako výjezd nahoru, kamení na cestě nedovoluje jet výrazně rychle. Následuje ještě zastávka u dolního kostela a pak již jen na pláž u městečka Rovanjska . A zde strávíme příjemný zbytek dne. Jen pláž je kamenitá a přístup do vody bez bot je tak díky tomu docela utrpením. Ale dá se to zvládnout, odměnou je pak příjemná klidná voda a klid. Máme velkou část pláže prakticky jen pro sebe, kdesi v dálce jsou další obytky, později odpoledne přijíždí relaxovat i místní. Ale místa je tady tolik, že o nich prakticky nevíme.

Zároveň je to náš poslední celý den v Chorvatsku. Večer tedy přejíždíme do blízkosti vstupu do Plitvického národního parku, kde opět na místě z Park4Night přespáváme. Místa je zde dost, na jedné ploše již stojí dvě obytná auta, volíme tedy místo jinde a trochu se schováváme za jednu budovu. A ještě později večer přijíždí další obytné auto. Není divu, je to jedno z posledních míst, kde lze nocovat před vstupem na území národního parku.

Den pátý – Plitvická jezera a opuštěná letecká základna v horách

V noci taky dochází k posunu času, takže ráno vstáváme časně a vypravujeme se k vchodu číslo dvě do Národního parku Plitvická jezera. A zde peníze již jen letí – 80 kun za parkování obytného auta. 50 kun za vstupné pro syna, 180 kun za dospělého. Hned prvním autovláčkem vyjíždíme k jižnímu okraji parku a volíme trasu H pro prohlídku. Za mne asi nejlepší trasa, kterou si lze zvolit vzhledem k času a co uvidíte. Snad jen v jejím závěru bych volil místo výstupu po návštěvě vodopádu Veliki slap nevolil výstup nahoru po cestě, ale vrátil se o kus dále, k jeskyni Šupljara a vystoupil pro ten zážitek tudy.

Až do přejezdu lodí přes největší jezero jsme tady prakticky sami, za celou dobu jsme potkali jen jednoho hlídače parku. Ovšem v druhé části parku už bylo poměrně našlapáno a opatrně by se dalo hovořit i o davech. Naštěstí většina lidí prohlídku teprve začínala. takže návštěva velkého vodopádu a výstup nahoru znamenal únik před davy. Na parkoviště jsme se po horní cestě vraceli opět téměř sami. Parkoviště se mezitím zaplnilo, bylo zde i dost obytek.

My tak po necelých čtyřech hodinách dali tomuto místu sbohem a vydali se k poslední bodu naší cesty, k opuštěné letecké základně Željava.

Željava – jak z Hvězdných válek

U vjezdu do bývalého areálu dominuje a vítá návštěvníky rozpadající se vrak Dakoty. A za ní už je bývalá vstupní brána na letiště. Nutno říci, že Chorvat asi začali chápat turistický potenciál tohoto místa a tak jsou cesty již upravené a zeleň, která ještě před rokem či dvěma omezovala průjezd, je zastřihnutá a cesty tak opět široké.

Ranveje využívají nadšenci na zkoušení svých strojů. Pro návštěvu komplexu je dobré být vybaven svítilnou, v horkých dnes je třeba připravit se na chlad, který uvnitř dostupných chodeb panuje – je to vítané osvěžení. Probíhá zde i hranice mezi Chorvatskem a Bosnou a Hercegovinou, tu lze „nelegálně“ překročit, alespoň v době naší návštěvy zde nebyla žádná hlídka. Ale policejní auta zde po okolí projíždí, nicméně nikdo nás nekontroloval.

Při průchodu tunely na vás tak trochu dýchne atmosféra povstalecké základny z Hvězdných válek. Vše je ale již zničené a postupně se rozpadající, ale ve své funkční podobě to muselo být velmi futuristické.

Závěr

Výlet se nadmíru podařil, sluníčko nás opustilo až při návratu poblíž chorvatsko-slovinských hranic. Podařilo se nám také utratit naprostou většinu kun, které jsem ještě měli, Chorvatsko od příštího roku přechází na eura.

A tady ještě mapka navštívených míst – červené hvězdičky jsou ferraty, modré koupání, zelené výlety a žlutou je označena letecká základna: